„Máš čas?"

Otočila jsem se.

U dveří mého pokoje stála Lesana a přeměřovala si mě svýma tmavě hnědýma očima obtaženýma černou linkou.

Každý den si dělala ten samý make-up, nechávala temné dlouhé vlasy rozpuštěné a já to chápala. Slušelo jí to tak.

„Jistě, co potřebuješ?" odpověděla jsem jí.

„Nechceš si něco zahrát? Nudím se."

Usmála jsem se. „Nakonec, proč ne."

Úsměv mi oplatila. „Zahrála bych si slovní fotbal."

„Tak začni," pobídla jsem ji.

Vstoupila do mého pokoje a usadila se do křesla. „Fajn. Hmm, kočka."

„Auto," odvětila jsem já.

Rozesmála se. „Když řeknu slovo končící na a, vždycky řekneš auto."

„No co? Prostě mě napadá jako první." pověděla jsem naoko uraženě. Pak jsem se však rozesmála také.

Na dveřích pokoje jsem uslyšela zaklepání.

Mamka.

„Klaudie, jsi tu?"

„Jsem."

Vstoupila.

V ruce držela zmrzlinový pohár. Položila mi ho na stůl a usmála se na mě. „Tady máš něco dobrého na zub."

Pro Lesanu nepřinesla vůbec nic.

„Díky, seš moc hodná. Ale co - "

„Dobrou chuť, zlato," přerušila mě mamka.

Potom mě jen pohladila po rameni a odešla z pokoje.