Dny plynuly a rodiče se zdáli čím dál tím víc - je mi líto, že to musím říct, ale je to tak - zlí.

Když jsem se ráno vzbudila a šla si vyčistit zuby, spatřila jsem, jak vystěhovávají nábytek z Lesanina pokoje.

„Už bylo na čase," slyšela jsem ještě vydechnout tátu, když před dveře pokládal sestřino křeslo.

„Co to děláš?"

Pohlédl na mě a něco zašeptal mamce.
Neodpověděl mi.

Nakoukla jsem do pokoje mé sestry.

Lesana tam seděla na nové pohovce a zničeně hleděla na všechny její osobní věci, které ležely na malé hromádce. Tapety, které si kdysi sama vybírala, byly strhané.

Neprotestovala však.

Dál rodiče nechala, aby její pokoj předělávaly na jakési skladiště.

Skladiště, které s jejím pokojem nemělo nic společného.