Povídaly jsme si s Lesanou až do večera.

„Dneska přespím u kámošky, takže už budu muset jít. Nechci tam přijít někdy o půlnoci," oznámila mi, když se zvedala z béžového křesla v mém pokoji.

„Rodiče to ví?"

„Co myslíš," povzdechla si. „Je jim to jedno."

Měla pravdu.

Když už měla sbalený batoh a křikla na ně z chodby že jde přespat ke kamarádce, ani neodpověděli.

Vrhla na mě pohled já to říkala a já jen obdivovala, jak je s ignorací rodičů smířená.

„Otevřela bys mi prosím dveře? Mám plné ruce."

„Jasně," přikývla jsem.

Vděčně se na mě usmála.

Otevřela jsem dveře z tmavého dřeva a ona jimi proklouzla ven.

Brzy mi v černočerné tmě dočista zmizela.