.,,Ne, ty jsi nic neudělal. Jsem jen unavená," omlouvala se Hermiona. Ještě chvíli do ní hučel a přemlouval ji, aby se šli projít. Hermiona to však rázně zamítla. Rozloučila s Viktorem netradičně - bez polibku. O své únavě lhala. Za to se cítila zhrzeně, smutně a naštvaně. A nechtěla už žádného chlapa ani vidět! Mohl za to Ron. Za všechno vždycky mohl Ron! Měla v plánu si jít lehnout, ale vzpomněla si na šátek, který si zapomněla na židli. Zkontrolovala si řasenku, které po její hádce s Ronem moc nezbylo, a vydala se pro šátek. Ve Velké síni zůstalo jen pár muzikantů. Hagrid tancoval s madame Maxime, Brumbál je radostně pozoroval. Nikdo si Hermiony nevšímal, což bylo dobře. Hermiona se rozhodla chvíli zůstat a poslechnout si hudbu. Když už měla ty krásné šaty...

Jen koutkem oka si všimla, že od učitelského stolu někdo vstal. Teprve, když ten muž stál před ní, vzhlédla. Věděla, kdo to je. A i kdyby náhodou nevěděla, jeho dlouhé zrzavé vlasy by ho prozradily i tak. Ronův starší bratr, se kterým nikdy nemluvila. Ten, který žije v Rumunsku. Čekala, že přišel z nějakého veledůležitého důvodu. Očekávala, že řekne cokoliv a bude to podstatné. Bála se závažnosti tohoto momentu. Nevěděla, co jí chce a nevěděla, co mu na to odpoví. Nejspíš se jí zeptá, kde by našel svého bratra, jak se dostat odtud jinam, popřípadě cokoliv jiného. Nasadila dospělácký výraz, ale duše se jí třásla strachem jako malému dítěti. ,,Ahoj," řekl prostě a trochu se usmál.
,,Ahoj?" špitla s nepatrným otazníkem, kterým se ptala, proč přišel zrovna za ní. A proč teď, když za celý večer ani jednou nevstal?
,,Můžu si přisednout?" Tuhle jedinou otázku Hermiona nečekala. Překvapilo ji to natolik, že neodpovídala, to ho donutilo dodat: ,,Mám sice místo u profesorů, ale připadá mi, že tam nepatřím. Nemám si s nima co říct a navíc... Jsem přece jen mladej. Teda... Doufám."
,,Ano," odpověděla Hermiona spěšně. Tentokrát neodpověděl on. ,,Ano, můžeš si přisednout. A ano, jsi mladý," ujistila ho. I když byl mladý, stejně Hermioně bylo hloupé mu tykat. Cítila vůči němu možná až přehnaný respekt. Mezitím, co uvažovala o tom, jak se k němu chovat, sedl si k ní.
,,Ron nás vlastně nikdy nepředstavil. Sice pořád o tobě mluví... Já jsem Charlie. Ty jsi Hermie, že jo?"
,,Hermiona," opravila ho Hermiona, v duchu se však zaradovala, že ji někdo pojmenoval podle postavy ze Shakespearovy hry.
,,Promiň, Hermiono. Moc mě těší." Potřásli si rukama. Hned si všimla veliké jizvy, která vedla přes klouby jeho prstů.
,,Takže... Ty pracuješ s draky?" Charlie přikývl. ,,Páni... To musí být nebezpečné..." Věděla, že je to hloupé říkat, ale nic jiného ji nenapadlo.
,,Nebezpečný? To ani ne," řekl Charlie skromně, ale pak se zatvářil pyšně. ,,Pro ostatní asi ano, ale já drakům rozumím."
,,A ta jizva?" Charlie se zatvářil zmateně a prohlížel se. Když pohledem sklouznul ke své ruce, musel se usmát.
,,Tahle? Ta je jedna z nejmenších. To se stává... i těm nejlepším." Hermiona se pousmála. Sebevědomí mu nechybělo, to mu musela nechat.
,,Stejně si myslím, že je to nebezpečné," řekla nakonec.
,,Jsou daleko nebezpečnější věci, Hermi...ono..." pravil, ale u jejího jména znejistěl. Hermiona ho ujistila kývnutím hlavou, protože řekl její jméno správně.

Chvíli Charlie vyprávěl o dracích, snažil se znít jako expert, používal cizí termíny a Hermiona se snažila vypadat jako inteligentní žena, která ví všechno, takže chápavě přikyvovala, i když některým slovům nerozuměla. Jinak se považovala za nadprůměrně chytrou, ale o draky se nikdy nezajímala. Pak Hermiona mluvila o svých studijních plánech, hlavně zdůrazňovala své vynikající výsledky a známky, aby si Charlie nemyslel, že mluví s hloupou holkou. Používala slova jako: kupříkladu, neboť a poněvadž, chtěla působit sofistikovaně. V jedné vteřině si Hermiona všimla změny jeho obličeje, jako kdyby nad něčím začal uvažovat. Nahnul se blíž k ní, Hermiona utichla. ,,Mám takovej blbej dotaz, Hermiono," začal Charlie. V hlavě se jí rozvířily myšlenky, co všechno by tak mohl žádat. ,,Nechtěla by sis zatančit? Zdá se mi, že za chvíli kapela zdrhne a já si dneska vůbec nezatančil." Hermiona se zamyslela. Styděla se, nebyla zas tak dobrá tanečnice, ale když už měla ty krásné šaty... A když ji o to požádal ten milý zrzavý mladík...
,,Moc ráda," odvětila Hermiona nesměle.

Hráli zrovna valčík. Charlie si stoupl naproti Hermioně a chytil její pravou dlaň do své ruky. Hermiona se bála svou ruku položit na jeho rameno, přitom jeho silné paže nabízely oporu. Dotýkala se ho jen lehounce, jako kdyby se obávala jeho reakce. ,,Raz, dva, tři. Dva,dva, tři," šeptala si pro sebe Hermiona. ,,Raz, dva, tři, čtyř-"
,,Au!" skočil jí do špatného počítání Charlie, kterému dupla na nohu. Párkrát poposkočil na místě. V tu chvíli si Hermiona přála propadnout se hanbou do země. Nevěděla, co dělat. Plakat? Utéct? Odvést ho na ošetřovnu a pak až utéct?
,,Moc se omlouvám! Hrozně jsem ti ublížila, že jo? Tolik mě to mrzí..." Charlie se však rozesmál.
,,Zažil jsem horší bolest, věř mi." Sice mu věřila, ale i tak se pro jistotu zbytek písně dívala na nohy.

Charlie Hermionu doprovodil až ke vchodu do nebelvírské věže. ,,Tak se měj hezky, Hermiono. A děkuju za tanec," řekl, když se otevřel obraz.
,,Neměl bys děkovat. Jsem příšerná, šlápla jsem ti na nohu... Měl jsi požádat o tanec někoho předtím, než všichni odešli. Zbyla jsem tam jen já, a to nebyla dobrá volba," pípla sebekriticky Hermiona. Charlie se zářivě usmál.
,,Jsi ta nejlepší tanečnice, jakou jsem si dnes mohl přát. Věř mi," zašeptal. ,,Proč si myslíš, že jsem čekal celou noc? Možná jsem tančit ani nechtěl... A možná jsem si to rozmyslel, když jsem tě uviděl, jak sama sedíš u stolu a snažíš se být neviditelná. A to šlápnutí na nohu? To se stává... i těm nejlepším. A já stejně mezi nejlepší tanečníky nepatřím, takže mě brzo doženeš a předeženeš. Pak se budeš smát ty mě, až si zase někdy zatančíme. Budeš si říkat, jaký jsem poleno."
,,Jsi hodný," hlesla Hermiona pouze.
,,Myslel jsem, že ti zlepším náladu, ale zdáš se mi smutná..." Hermiona zahrála úsměv.
,,Zlepšil jsi mi náladu," odpověděla. O tom, jak ji následně rozesmutnil, pomlčela. ,,Kdy se vracíš do Rumunska?"
,,Brzo. Hodně brzo," pravil a jeho tvář posmutněla. ,,Upřímně... Myslím, že tohle už je rozloučení."
,,Jsem ráda, že jsem tě poznala."
,,Taktéž, Hermiono," řekl Charlie a jemně ji pohladil po tváři. ,,Už se těším, až si s tebou zase zatančím."
,,Bude k tomu příležitost?" zeptala se s obavami.
,,Určitě," odvětil s úsměvem. Chtěla ho obejmout. Aspoň krátce. Místo toho mu popřála dobrou noc.

Převlékla se do pyžama a zavrtala se do peřiny. Chtěla to všechno zaspat, nemohla ale vůbec usnout. Hermiona se celý večer cítila jako dospělá, ale najednou měla pocit, že je ještě malé dítě. A hrozně ji to štvalo. Copak by se mu mohla líbit malá holka? Copak by byl schopný na ni počkat? Odpověď znala a moc ji to trápilo. Vzala polštář a přimáčkla si ho na obličej, aby se nerozkřičela. Kéž by už byla dospělá! Tohle bylo týrání, byla příliš netrpělivá a bála se, že až vyroste, už Charlie nebude k mání. Duši mladé dívky málokdo mohl porozumět. Zvlášť, když Hermiona nerozuměla sama sobě.