Co křičet?

Lepší mlčet.

Co říct?

Tiše klečet.

Co šeptat?

Neslyšně brečet.

~

Co se děje? Co mám říct? Co úžasného mám ze sebe vypotit, aby to dávalo smysl, bylo to uvěřitelné a ona si už nemusela dělat žádné starosti? Tolik otázek a tak málo času k promyšlení si toho, co jí vlastně řeknu.

Dívala se na mě něžně, usmívala se a já na ní viděl, že mě už teď chce obejmout a začít mě utěšovat jako malé dítě, což mě na jednu stranu těšilo a na stranu druhou mně to jen utvrzovalo v tom, že má táta pravdu a já nejsem dostatečný chlap. To já bych měl být ten, kdo je pro ni opora a ne, že mě bude ona pořád ochraňovat a uklidňovat. Tak to prostě nešlo. Jak jsem se na ni ale díval déle a déle, tak jsem si postupně všímal drobností, kterým jsem předtím nevěnoval pozornost. Pod očima měla trošku tmavší kruhy, i když se je asi snažila zakrýt make-upem. Taky mi najednou přišlo, že trošku zhubla, ne že by to potřebovala, ale jakoby jí trošku ubylo, nebo se mi to vše jen zdálo díky tomu, jak dlouho jsme se už neviděli.

„A co je s tebou, moc jsi toho nenaspala, jak koukám." Konejšivě jsem ji pohladil po ruce a ona na mě nechápavě vykulila oči, než se krapet zamračila a snad si i povzdechla. „Vždyť víš, že jsem měla zkoušky, hlavně jsem se učila."

„I tak vypadáš dost unaveně," nenechal jsem se jen tak odbýt, ale ona rázně zavrtěla hlavou.

„Adriane, přestaň odvádět pozornost a řekni mi, co se stalo. Na fotbal jsi úplně levej, jsi samá modřina a vypadáš jako nějaká chodící mrtvola a tvůj prospěch se prý taky zhoršil. Ptala jsem se bráchy i tvé ségry a oba říkají, že jsi jako vyměněný. Úplně mimo."

„Aha, takže když ti to řeknou oni, tak je to hned pravda nebo co? To, že jsem mimo, není žádná novinka." Ani jsem po ní nechtěl takhle vyjet, měla ostatně pravdu, ale to, jak to na mě vychrlila... jak by to mohla pochopit?

„Chceš se hádat?" zavrčela a semkla rty do úzké čárky. Cukl jsem hlavou ve znamení čehosi nespecifikovatelného, načež následovalo další povzdychnutí, což mě opět pobouřilo. Ani jsem netušil, kde se ve mně ten vztek bral. Chtěla být hodná, starala se. Byla první, kdo se doopravdy zajímal o to, jak mi je a na nic si nehrál. Nemohl jsem si na ni přeci vybít všechnu frustraci, kterou jsem cítil. Nebo taky mohl, protože o to horší bylo, že jsem si uvědomoval, že můj vztek není oprávněný, ale nedokázal jsem to potlačit. Všechno to chtělo jít najednou ven a já jen ztěží držel tu obrovskou lavinu pod zámkem. Na jak dlouho? To jsem netušil.

„Třeba ses mohla nejdřív zeptat mě a ne jich."

„To bys mi ale musel odpovídat popravdě na mé zprávy a nedělat, že jsi zapomněl, kašlal jsi na mě."

Rovnou mi to vmetla do tváře a pro teď jsem si zase povzdechl já.

„Vždyť jsi měla zkoušky, nechtěl jsem tě rušit a zatěžovat tě svými problémky. Zvládám to a jsem rád, že jsi ty zkoušky v pohodě udělala."

Její výraz mírně zjemněl stejně jako ten můj, ale i tak bylo ve vzduchu cítit to nepříjemné napětí.

„Na tebe bych měla čas vždy i kvůli tomu, že sis vzal špatnou ponožku." Letmo se usmála, ale následně její výraz zase zvážněl.

„Proč ses mi tedy vyhýbal?" naznačí ve vzduchu uvozovky a já si opět povzdechl.

„Proč bych se ti měl vyhýbat, posloucháš se vůbec?"

„A ty se posloucháš? Neviděli jsme se tak dlouho."

„Nesváděj to celé na mě. Čekal jsem na tebe a pak mě z tvého domu stejně vykopli, tys na mé zprávy vůbec nereagovala. Jako blbec jsem čekal v parku..."

„Tak proč jsi tam chodil, když to byl takový problém? Kdo se tě prosil!"

„Bál jsem se o tebe."

„No jasně, vždyť ty se bojíš vždy jen o ostatní a na sebe nehledíš."

Na tohle jsem neměl co říct. Jen jsem naprázdno sklapl ústa a uhnul jsem pohledem. Zhluboka jsem se nadechl. Přál jsem si, abych mohl vrátit čas a začít tu konverzaci úplně jinak, ale pokud by šel vrátit čas, vrátil bych ho o dost dál.

„Já se o tebe bojím taky, vždyť i teď... copak je tak těžké mi říct, že tě třeba někdo šikanuje? Copak jsi nějaká ženská, že to musíš obkecávat a k jádru věci se stejně nedostaneš?"

Svaly ve tváři mi ztvrdly a trošku jsem zaťal čelist.

„A nejsi zase ty moc chlap, že chceš jít rovnou k věci a ne jen v tomhle?"

Viděl jsem, jak se i ona celá napjala a už se na mě rozhodně nedívala s tou něžnou chápavostí. O mně se to ostatně říct taky nedalo. I tak jsem ji už znal ale natolik dobře, že mi neuniklo, že pod tím netečným výrazem se skrývá bolest, jejíž původ jsem si přiřazoval k celému tomuhle vyhrocení.

„Už zase to děláš," řekla náhle a já k ní zmateně zvedl oči. „Už zase si v té své hlavě vytváříš nejrůznější představy a dedukce, výsledky, ale nahlas neřekneš nic. Necháš v tom dusit mě a sebe, protože proč? Vlastně ti to tak nejspíš vyhovuje. Utápět se v tom všem úplně sám. Být ten... sakra." Protřela si oči, ale slzy se jí začaly po tvářích kutálet rychleji, než je byla schopna smazat.

„Proč mi nedokážeš věřit? Proč mi poslední týdny jen lžeš o tom, že jsi v pořádku, když nejsi v pořádku?" nyní už vzlykala zcela očividně. „Promiň, jestli je zrovna tohle na tebe moc mužné a tvůj komplex méněcennosti to nedává, ale já to taky nedávám, rozumíš?"

Zmlkla a já se na ni jen zůstal beze slov koukat. Snažil jsem se to nebrat osobně, snažil jsem se i nebrečet, ale hlavně mi bylo líto, že tohle celé jsem doopravdy zavinil já. Měla pravdu, nebo neměla? Zoufale jsem si zabořil prsty do vlasů a jen jsem se díval na chodník pod sebou.

„Můj pocit méněcennosti," řekl jsem po chvilce, ale zůstal jsem se pořád dívat na zem. „Já se v tom nevyžívám, Leo. Nenávidím to, jak se cítím, že si přijdu jako kus hovna, o které bys ani nezavadila pohledem." Konečně jsem se na ni podíval a chytil jsem ji za ruku.

„Přijdu si jako hysterka, která není dost chlap. Já nejsem silný, nejsem průbojný, nedokážu ani vyjít schody bez toho, abych se nezadýchal."

„A ty nechápeš, že to vím? Vím, že jsi takový, vím, že nejsi hrdina roku, ale miluju tě. Miluju tě přesně takového, jaký jsi, rozumíš?"

Teď jsem si promnul oči já.

„Ale já jsem vážně idiot," řeknu a jen ji nechám, aby mě obejmula. „Nechtěl jsem být hrubý a ani se tě nějak dotknout."

„Jsi idiot, to vím a já jsem taky idiot a taky jsem nechtěla být hrubá," řekne tiše. Brzy na to se už ale oba začneme tiše smát. Já si ji více přitisknu na sebe a políbím jí na čelo.

„Moc jsi mi chyběla, trubko."

„To ty mně taky, Einsteine," odpoví zcela automaticky a já si momentální chvíli vychutnávám, co nejvíc to jde, jelikož ta následující se mi nebude ani trošku líbit. Vím ale, že jí to musím říct. Sám od sebe bez toho, aby mě do toho musela nutit.

„Obtěžoval mě v parku jeden kluk, domů mě odvezl policista a táta si myslí, že jsem prostitut a k tomu buzerant."

Rozesmála se. Já se jí díval do očí a jemně jsem se usmál též, protože mě do toho její smích prostě nutil. Je to venku. Je to venku. Jakoby mi ze srdce spadl obrovský kámen, ale o to horší bylo, když jsem viděl, jak se přestává smát. Jistě, znělo to jako dost nepovedený vtip. Nehezká báchorka, ale můj výraz byl vážný a ona netušila, co si nejspíš myslet.

„To, to myslíš vážně?" zeptá se a já jen pokrčím rameny.

„Ne, totiž. Ne." Opět jsem se zasmál, protože čím déle se na mě dívala, tím víc jsem si uvědomoval, že mi tuhle příhodu a tu situaci, ve které momentálně žiju, nikdo neuvěří.

~

Teď je to asi uvědomění.