Nádech.

Raz, dva, tři.

Výdech.

Raz, dva, tři.

Opakuj.

Nezapomeň.

Slabost zapři.

~

Ani jsem nečekal, že si na to všechno nakonec zvyknu a nebudu se tomu ani vzpouzet. Už jsem to jen přijímal a snažil se plnit tátovy požadavky, ačkoli jsem byl zcela neschopný, což mi dával táta doma dost sežrat, ale nebylo to nic tak hrozného jako tehdy tu noc. Lee jsem se taktéž úspěšně vyhýbal a to hlavně díky tomu, že má zkouškové období, takže se soustředí hlavně na školu a já jí ani nechci přidělávat problémy a přes zprávy těžko zjistí, jak jsem na tom doopravdy. Třeba si už našla někoho jiného, ani bych jí to neměl za zlé, taky bych sám se sebou nezůstal. Přeci jen, nedokázal jsem udělat ani deset kliků bez toho, abych se vyčerpaně nepoložil na zem. Posměšky mých spoluhráčů byly jen sladkým dodatkem a z dříve občasné společnosti se nyní stala obvyklá formalitka. Nikdy jsem nebyl ten, koho by vyloženě šikanovali, ale teď? Bylo to, jako bych si namaloval na záda červený terč a oni měli za úkol se do něj trefit. Nepatřil jsem k nim, a přesto jsem se mezi ně cpal. Vlastně jsem si už ani nebyl jist, kam vlastně patřím. Ani k sportovcům, kde jsem se teď, jakože nacházel a už ani ne k těm chytrákům. Můj průměr se za poslední dva týdny rapidně zhoršil a to se doma taktéž neobešlo bez povšimnutí. Před tím brali mé známky jako samozřejmost, nyní jsem byl všeobecné zklamání. Nevím, kde se stala ta chyba, ale nedokázal jsem se na nic soustředit, v noci se mi špatně spalo a více a více jsem začínal pociťovat malátnost a únavu a taky bolest hlavy a samozřejmě si zase až příliš ztěžuji. Měl bych být rád za to, jak to je. Že to vůbec nějak je.

„Adriane."

Prudce jsem zvedl hlavu a zmateně jsem se rozkoukával kolem. Spolužáci se pochechtávali a nade mnou se skláněl chemikář, očividně docela naštvaný. Musel jsem na chvilku usnout, přísahám, že jsem jen zamhouřil oči a už to bylo. Ale nemohlo to trvat moc dlouho, to bych přece nemohl. Jen tak usnout uprostřed výuky.

„Po hodině na mě počkej, rád bych si s tebou promluvil a jinak ti samozřejmě píši poznámku." Oznámil a mně se mírně sevřel žaludek nad náhlou nevolností. Nic jsem na to však neřekl, měl právo mě takto potrestat. Rozhlédl jsem se po třídě. Ano, byl jsem jim jen pro smích, viděl jsem to na nich a ani jsem je nemusel slyšet se smát. Jediný, kdo se nesmál, byla Fiona. Dívala se na mě a nervózně se kousala do rtu, těžko říct, na co myslela. Vedle ní seděl Peter, ani nevím, kdy si spolu sedli, ale koho to zajímá. Peter se na mě ani nedíval, takže na tom nesešlo. Opřel jsem si hlavu a pravou dlaň a okamžitě jsem toho zalitoval, protože jsem se tak dotkl své podlitiny na tváři, kterou mi způsobil omylem vykopnutý míč před pár dny.

-

„Nevypadáš příliš dobře," řekl hned, co jsme ve třídě osaměli. Jen jsem si dál sklízel věci do tašky.

„Chcete mou knížku na tu poznámku?" zamžoural jsem na něj a on jen s povzdechem zavrtěl hlavou a posadil se na sousední židli.

„Víš, že mi můžeš kdykoli cokoli říct. Poslední dobou vypadáš vážně zle a k tomu ty modřiny."

„Ty jsou z fotbalu," odvětil jsem velmi tiše a pohledem jsem sklouzl na své ruce. Kdykoli cokoli říct. Proč mi lže? Oba víme, že to není pravda, že teď jen plní svou povinnost, kdy se mě musí zeptat na to, jestli se něco neděje. I to, jak starostlivě se tvářil, hrál skvěle, ale já vím moc dobře, že se nestará a ani nemá o co, jsem v pohodě.

„Prostě kdybys měl cokoli na srdci, nebo si chtěl zase jen popovídat, jsem tu a slíbil jsem ti tu knihu." Pousmál se a já mu úsměv oplatil.

„Jistě, děkuji, ale teď musím jít, čeká mě trénink." Povinnost splněna a já i on můžeme jít. Nejsme přátelé. Jsem jen kluk, který ho celou dobu otravoval, ale který to už dělat nebude.

-

„Kam tak letíš?" Peter mě chytil za ruku a já se zastavil, abych se mu mohl vyškubnout.

„Nechci přijít zase pozdě, takže jen..." mumlal jsem a do očí jsem se moc nedíval. Snažil jsem se mu vyhýbat a zdálo se mi, že on dělá to samé. Ale alespoň se obvykle neúčastnil mého veřejného lynče, což bylo jen a jen dobře.

„Trénink dnes není, nedával jsi pozor?"

Zapátral jsem v paměti, ale na nic jsem si nedokázal vzpomenout, ale oni obvykle probírají vše nezávisle na tom, jestli tam jsem nebo ne.

„Aha," zamumlal jsem a zatáhl jsem za rameno batohu. Než jsem stačil říct něco dalšího, tak už mě táhl chodbou za sebou. Bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, že je vůbec v mé blízkosti, ale podle toho, co říkal, tak Lea přijela dřív a má čekat před školou. Až tehdy jsem se zarazil a prudce jsem zavrtěl hlavou.

„Já tam nemůžu jít."

„A to jako proč?" vyhrkl s nechápavostí vepsanou ve tváři a úzkostlivě se rozhlédl kolem sebe.

„Nemyslím si, že bych, že ona by měla," mumlal jsem a v mysli jsem pátral po poslední chvíli, kdy jsem ji viděl. Ale uvidím ji a třeba se mi zase uleví a to hlavní, už musí mít po testech a byla hrozně nervózní. Byla tak roztomilá.

„Nemám žádnou kytku, ty testy určitě zvládla, že jo." Po dlouhé době jsem se usmál a on, očividně krapet zaražen, kývl krátce hlavou.

Jo, uvidím Leu a třeba se pak už budu moct pořádně soustředit a prostě... uvidím ji. Moji krásnou a dokonalou Leu.

Po cestě před školu jsem si upravoval vlasy, a kdybych se na Petera otočil, tak přísahám, že bych ho viděl, jak se mi směje.

Srdce se mi rozbušilo a v břiše se mi rozlil ten dobře známý, příjemný pocit. Můj úsměv byl široký jako úsměv té kočky z Alenky v říši divů. Ano, byla tam a měla zase ty naprosto dokonalé šaty, které jí o to dokonaleji zvýrazňovaly boky. Jak jen jsem si mohl myslet, že by mi mohlo stačit si s ní jen dopisovat? Já ji chtěl obejmout, cítit její vůni, slyšet její smích a. Zastavil jsem se a Peter do mě prudce narazil. Toho jsem si ale nevšímal a bez většího zaváhání jsem se schoval za jednu z popelnic. Nezdálo se, že by mě viděli. Díky stromům jsem si prve nevšiml, že není sama, kdybych si toho jen všiml dřív. Veškeré hezké pocity byly pryč a já měl co dělat, abych se nerozbrečel. Byl jsem směšný, celý tenhle svět byl směšný. Celé ty dva týdny jsem se mu úspěšně vyhýbal a on tam teď stojí s mojí přítelkyní a s mou sestrou a čeká tam na mě. Co jim tak může vykládat? Že jsem teplej a že se scházím s lidmi v parku a šoustám s nimi za keřem?

Silně jsem se kousl do rtu a snažil jsem se dýchat, ale nešlo to. Vše se se mnou točilo a já měl dojem, že omdlím.

„Hej, hej." Přede mnou se objevil Peterův obličej. Vypadal úplně jako Lea, což mě krapet uklidnilo a když mi položil ruce na tvář a společně se mnou se zhluboka se nadechoval, tak jsem se dokázal alespoň krapet uklidnit.

„Co se děje?" zeptal se nejspíše už po sté a já jen zavrtěl hlavou. „Omlouvám se," zachraptěl jsem a nenápadně jsem nahlédl skrz škvíru mezi popelnicemi. Pořád tam stáli.

„Já nemůžu." Dostal jsem ze sebe a Peter na mě jen dál bezradně kulil oči. Ano, táta měl pravdu. Jsem vážně slaboch.

~

Teď je to asi slabost.

-

Ahoj, moc se omlouvám, že kapitola vyšla opět se zpožděním, ale na to jste už nejspíše zvyklý, což mě zrovna nevrhá do nejlepšího světla. :D Ale snad vás příběh i nadále baví a zajímá. Budu moc ráda za každou hvězdičku, komentář a všem vám přejí krásný zbytek dne/večera.

Tiktakbum