Slyšíš ten zvuk?

Tu melodii nebe?

To, co pohladí duši

a okouzlí i tebe?

Ne? Nikde nic?

Pak jako já bludy netrpíš.

~

„Vole, co tu děláš? Zapomněl sis něco?"

Jen jsem sklopil pohled více k zemi a zaměřil jsem se na kousek bláta na své botě. Svůj tělocvik jsem svíral křečovitě v rukách. Netušil jsem, kam bych mohl jít. Všechny rohy byly obsazené a jediné místo dál ode všech svalnatých těl bylo zase každému na očích a to jsem nechtěl už vůbec. Kdyby mě nezdržela angličtinářka, tak bych tu byl včas, takže bych se převlékl dříve, než by tu byli ostatní a tento problém bych nemusel vůbec řešit. Jenže už je zvykem, že mi nic nevychází. Nikdy a za žádné situace, takže čemu se ještě divit.

Celý den až do teď jsem byl jako v mrákotách, ale držel jsem se. Tak nějak jsem se držel. Pomáhal tomu fakt, že jsem se ani jednou nepotkal s Kylem a s Leou jsem si teď hlavu lámat nemusel. Je zvyklá, že odepisuju až večer po škole a na její zprávu ze včera jsem odpověděl jen velmi rychle a stručně. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti kvůli svým problémkům a je mi jasné, že by si toho, že je něco špatně, všimla hned.

Během celého dne jsem byl tolik zaměstnán obavou z toho, že potkám Kyla, že jsem skoro zapomněl na to, co mně čeká po škole. Fotbalový trénink s kluky, kteří mě už z pravidla nebudou mít rádi, protože nejsem jeden z nich a ani tak nevypadám a mé výkony ve fotbale, o což jde hlavně? Myslel jsem, že ten strašný pocit, který jsem měl během hry, už nikdy nezažiju, ale jak vidno, těžko. Další temné vzpomínky se přidají do mé výstavky hrůzy a já jim můžu tak akorát předpřipravit podstavce.

„Slyšels?" Jeden z kolohnátů mi zamával rukou před očima a tvářil se vážně zmateně.

„Není postiženej, nebo něco takovýho?" Zasmál se někdo další a mně se začalo hůře dýchat. Prostory šatny ve mně vyvolávaly nehezké vzpomínky a jejich přítomnost onu tíseň jen umocňovala. V době, kdy táta ještě věřil, že se dokážu zmátořit a začít hrát fotbal stejně jako on, jsem já i moji spoluhráči včetně trenéra dávno věděli, že to není pravda. Byl jsem katastrofa, kterou musel trenér z protekce nasazovat do her. To, že jsem o to nestál, nikdo netušil a snad i kdyby ano, tak by mě zbili tak či tak. To, že jsem to voral, byla moje chyba a to byla i pravda. Za to, že jsem byl kopyto a stále jsem, jsem si mohl nejspíš sám. Kdybych se více snažil a nebyl stále jako ubrečené dítě, třeba by to všechno bylo jinak a táta by na mě třeba byl i pyšný. Byl by na mě hrdý jako na své dvě další děti.

„Já dneska nastupuju do týmu," zadrmolil jsem a na chvíli v šatně zavládlo tíživé ticho, než se pár kluků rozesmálo. Jejich smích ale i tak brzy utichl, protože já se tvářil tak vážně, že jim muselo být jasné, že si nedělám legraci, i když můj hlas zněl tedy dost chabě.

„A do týmu tě vzal jako kdo? Jsme skoro v první pětce, nenecháme si to zase posrat jako tehdy."

Michael alias přebarvený zrzek. Jeho vztek moc dobře chápu. Fotbalem přímo žije a co jsem udělal já? Pokazil jsem mu postup do finále, což mi jak vidno, neodpustil do teď a já se ani nedivím. Vždyť je stálo tolik úsilí, aby so dostali do týmu a aby se tu i udrželi, trenér je vážně poděs a nikdy si nebral servítky. Nechci ani myslet na to, co má táta na trenéra, že byl ochotný mě zase vzít do týmu a znovu přijmout to obrovské riziko z potupy, která, pokud mě nasadí na hřiště, určitě přijde.

„Proč už nejste venku!" narušil romantickou atmosféru trenér a bez toho, aby se na mě byť jen podíval, vyhnal všechny ostatní na hřiště. Až tehdy, když už byli všichni pryč, tak se ke mně sklonil. Možná kdyby měl nějaký pivní pupek, tak bych mohl tvrdit, že si jen honí triko, ale on byl sportovec. Sice starší, ale ve skvělé formě a v jeho vitrínce v kabinetu se blýskalo mnoho pohárů a medailí. Jeho žena jej sice opustila a děti neměl, ale to už nebylo zas tak důležité.

„Dobře mě poslouchej. Slíbil jsem tvýmu tátovi, že si tě vezmu do parády, to jo. Že to ještě jednou zkusím." Jeho prst jsem měl zabodlý do hrudi a kolena se mi z jeho blízkosti krapet roztřásla.

„Ale nedovolím, abys těm klukům něco posral nebo snad, abys je nějak obtěžoval." Významně se na mě zadíval a mně se vytratil i ten poslední zbytek barvy z tváře. On to ví? Vážně to ví?

„Obleč se a koukej, ať jsi za chvilku na hřišti," nakázal a zamířil ze šatny pryč. „Ani si nedovedu představit, jak musí být tvůj táta zoufalý. Takové zklamání."

Dveře se zavřely a já se zhroutil na lavičku. Zprudka jsem oddechoval a snažil jsem se nějak uklidnit, což se mi dvakrát nedařilo. Alespoň jsem se pokusil převléknout. Díky bohu jsem si nemusel naštěstí dávat pozor na to, jestli někdo nevidí mé modřiny. Byl jsem sám a právě to jsem nyní potřeboval nejvíc. Už tak díky mému cvičebnímu úboru půjdou nějaké ty modřiny vidět, ale myslím, že na tom stejně nesejde. Nikoho to zajímat nebude.

Prudce jsem sebou cuknul a tričko jsem si stáhl, co nejníž to jen šlo, když se dveře rozletěly dokořán a dovnitř vlítla dělová koule. Původně jsem si myslel, že se pro mě vrátil trenér, že mi to trvá až moc dlouho, ale k mé úlevě to byl jen Peter. Úplně jsem zapomněl na to, že v šatně nebyl. Vždyť je to kapitán týmu. Ano, kapitán týmu, který mě vlastně nemá rád už vůbec.

Chvíli na mě jen zíral, jakoby nevěřil tomu, co tu dělám, což nebyl sám. Já bych taky rád přemýšlel nad tím, co tu vlastně dělám, ale už jsem neměl čas.

„Ahoj," vypískl jsem, i když to mělo vyznít úplně jinak. Jen na mě dál kulil oči a já se nakonec rozhodl pro zbabělý útěk na hřiště, kde mě nejspíš čeká další okruh pekla a kupodivu jsem od pravdy nebyl ani tak daleko, jak jsem si původně myslel.

Na rozehřátí, mezitím, co se ostatní protahovali, jsem dostal dvě kolečka kolem celého hřiště a už v první půlce jsem si myslel, že tam vypustím duši. Celé tělo mě díky pohmožděninám bolelo a mé plíce byly v jednom ohni.

„Co tu proboha děláš? Neříkej, že se vážně přidáváš k týmu," ozvalo se za mým ramenem a já málem spadl na zem, protože jsem zakopl. Peter se zčista jasna objevil vedle mě. Možná trest za to, že přišel pozdě.

Jen jsem cosi zafuněl a pokusil jsem se běžet dál. Po zádech mi tekl studený pot a nohy se mi pletly. Moc jsem toho za dnešek nesnědl ani nevypil a mé tělo už bylo na své hranici, což jsem si moc dobře uvědomoval díky černým šmouhám před očima. A jestli jsem si myslel, že běh je to nejhorší, co mě čeká, tak jsem se šeredně pletl. Celou dobu jsem sice dělal něco jiného než ostatní, ale i tak jsem měl pocit, že mě neustále sledují, smějí se mi a během krátké přestávky se mi to i potvrdilo. Sice se se mnou nikdo nebavil, ale jasně jsem slyšel jejich narážky. Já však byl rád, že jen sedím na zemi a hltavě piju studenou vodu. Tělo se mi třáslo a ve tváři jsem musel být bílý jako stěna. Ani nevím, jak jsem to vlastně celé zvládl a jak je možné, že jsem neomdlel. Najednou byl ale konec a já opět seděl na zemi a opíral jsem se o stěnu přístěnku. Nejspíš bych tam zůstal sedět už navždy, kdyby mě čísi ruce nezvedly do vzduchu. Peter si mě vzal do náručí a já, když mi došlo, co se děje, jsem se začal bránit. Jakoby snad četl mé myšlenky, tak zamručel něco ve smyslu, že už jsou všichni pryč a že nemám vyvádět. Jakoby to snad šlo.

Alespoň ale nelhal. V šatně už bylo prázdno a já si tak s námahou začal sundávat oblečení, než se mi zvedl žaludek a vyzvracel jsem se přímo před sebe na zem. Ozvalo se zaklení, ale mně se udělalo sakra dobře. Spokojeně jsem se opřel o studenou stěnu za sebou a zavřel jsem oči. Petera jsem nevnímal. Stejně se pořád akorát ptal na to samé. Byl jako více než otravný kolovrátek a mě to už ani v nejmenším nebavilo. Dokonce jsem mu chtěl říct, ať zavře pusu a dá mi pokoj, než mi došlo, že mě má vlastně vyzvedávat táta. V tu chvíli jsem byl zase na nohou a začal jsem ze sebe shazovat oblečení.

„Od čeho to máš?" Chytil mě za ruku a já se mu vykroutil.

„Musím ven. Čeká na mě táta."

Chytil mě znovu a tentokrát mnohem pevněji a já si jen promnul obličej.

„Nech mě. Musím za tátou, jinak to bude... zlý," šeptl jsem a on se dotkl mého boku.

„Jsi celý oteklý. Nevypadáš ani trošku dobře."

Byl snad hluchý? Copak neslyšel, co mu říkám? To chce, abych dostal další výprask?

„Řekni mi, co se ti stalo." Poručil a já zavrtěl hlavou.

„Spadl jsem a teď mě už pusť."

„Adriane," začal, ale já se už nenechal zastavit. Štípl jsem jej do kůže, což jej dost vyvedlo z míry, ale já už se nenechal zastavit. Sebral jsem si všechny věci a vyklopýtal jsem ze šatny a právě včas. Akorát se mi rozezvonil telefon. Táta už čekal v autě a začínal být netrpělivý, zvlášť proto, že Fia využila jeho příjezd k tomu, že se sveze taky. Nebo aspoň tak jsem to pochopil, ale nerozčílilo mě to. Spíš naopak. Alespoň nebude mít šanci se mnou mluvit.

~

Teď je to asi úleva.