Světlomety na mě svítí.

Srdce radostí mou plesá.

Na verandě však táta stojí.

Na náhrobek můj cosi tesá.

~

V každém příběhu se náhodný člověk vždy postará o štěně, které se zatoulá a začne prosit u jeho dveří, takže i proto u mne, v koutku mé nejtemnější duše, převládala představa, že se to vyplní i v mém případě. Že se mě můj profesor ujme jako toho opuštěného psiska a poskytne mi na jednu noc potřebné útočiště a pocit bezpečí. Bylo ode mě špatné, když jsem si něco takového namlouval? Dělá to ze mě špatného člověka? Je to dost možné a proto si nezasloužím nic lepšího.

Nebyl jsem v pohádce, nebyl jsem ovlivňován utkvělou představou štěstí, kterou autoři vdechovali svým postavám. Já byl důkazem nespravedlnosti a všední maličkosti tohoto světa. Nicotný, zbytečný a skutečně bezvýznamný oproti ostatním a jejich problémům? Co vůbec mé problémy znamenaly? Zhola nic, byl jsem jen zrnkem písku v písečné bouři beznaděje, ale přesto jsem nyní dokázal uvažovat jen a pouze sobecky a to tedy tak, že to můj problém je teď tím nejpalčivějším. Jak bych mohl projevovat svou solidaritu, když sám mrznu venku a nemám kam jinam jít?

Profesor měl možná pravdu, když mi řekl, ať nedělám hlouposti a jdu domů. Výraz jeho tváře jasně říkal, že tato situace mu není ani trochu příjemná, jak by taky mohla? Zazvonil jsem mu na dveře uprostřed noci a vyrušil jsem jej od jistě příjemného večerního prožitku s prosbou, která byla více než drzá a nevhodná. Měl jsem přece kde bydlet, kam jít. A já mu opruzoval u dveří. Těžko je ale možné popřít, že jsem si nemyslel, že mě nevezme dovnitř. Šel jsem pomalu, snad i schválně pomalu, a on mě dohonil, položil mi ruku na rameno a řekl mi tu naprosto logickou větu, která naprosto zkazila možné klišé, v které jsem ale doufal.

Mírně jsem se otřásl, když vítr zafoukal obzvlášť silně, takže jsem to pocítil i přestože jsem seděl na autobusové zastávce. Jsem vážně srab. Naprostý a neschopný srab, který nemá ani kamaráda, ke kterému by mohl jít přespat a když už se o něco takového pokusil, tak obtěžoval svého profesora chemie, kterému bude jistě pomalu čtyřicet.

Poplašeně jsem sebou cuknul, když jsem zaslechl hlasy, které se neustále přibližovaly. Zmocnila se mě panika. Co teď? Mám jen dál sedět, nebo se zvednout a utéct?

„A tak jsem jí ho tam ..." více jsem už neslyšel, jelikož jsem se zvedl a utíkal jsem jako splašený zajíc, co mi jen nohy stačily, pryč. Nechal jsem se unést pudy, jako když jdete po ulici, proti vám jde člověk a vy stejně zabočíte, abyste ho nemuseli potkat, ačkoli to je naprosto normální slušný člověk, ale co kdyby? Co kdyby nebyl? Od té chvíle jsem bloumal po ulicích bez zjevného cíle. Na jednom místě jsem už ale prostě zůstávat nemohl. Potencionálním večerním spoluchodcům jsem se vždy úspěšně vyhnul, ale únava se mě postupně začala zmocňovat víc a víc. Nevím, jak dlouho jsem chodil, ale když už mě neorientace v čase začala skutečně hodně znervózňovat, tak jsem díky telefonu zjistil, že je po druhé ráno a že nemám ani jeden zmeškaný hovor, pouze mi přišla zpráva od Ley, jestli jsem došel domů v pořádku. Neodepsal jsem. Bylo by divné, kdybych jí odepsal ve dvě v noci, že ano. To to raději svedu ráno na to, že jsem usnul, hned jak jsem přišel a zprávu jsem si tak přečetl až ráno.

Absence poplašných hovorů z domova mě ale zasáhla a já se opřel o lampu. Chtěl bych si lehnout do postele, zakutat se pod peřinu a spát a ne stále přemýšlet nad tím, co se stalo a co mi kdo udělal.

Zpozorněl jsem, když u mě zastavilo auto. Ne, že by kolem mě do té doby auta neprojížděla, spíš naopak. Tohle byla i teď v noci dost rušná ulice, kolem bylo pár barů a i více lidí, kterým jsem se už příliš vyhýbat nemohl.

Řidič se vyklonil z okénka a já tak mohl spatřit jeho pleš a vřelý úsměv. Pokynul mi rukou, abych přistoupil a já to udělal. Nejspíš se jen chtěl zeptat na cestu, tohle se v tomto městě děje celkem často, ale já mu stejně teď zvládnu těžko poradit, sám nevím, kde jsem.

„Tak za kolik, brouku." Uculil se na mě a já na něj vykulil oči v naprosté nechápavosti.

„Prosím?" zamumlal jsem a mírně jsem couvl, jak mému mozku konečně došlo, co se to děje a couvat jsem nepřestal. Jistě, minul jsem pár lidí, co postávali takhle na ulici, ale ani mě nenapadlo, že by to mohli být prostitutky a prostituti. V této části města jsem ani nikdy nebyl, tohle nebyla ta vzorná čtvrť, ve které jsem se obvykle pohyboval. Srdce mi tlouklo jako o závod a já se rychle vydal pryč. Problém byl, že auto jelo stále za mnou a muž na mě stále cosi pořvával. Jeho hlas už ani v nejmenším nebyl tak přívětivý a vřelý a ve mně to akorát vyvolalo další vlnu strachu a vzpomínek na tu věc v parku, která se nejspíš skutečně stala, protože by jinak noční můra musela být to všechno, co se teď dělo.

Světla policejního auta pro mě znamenala víc, než jsem si dokázal vůbec představit. Samou radostí jsem se málem sesunul na zem, když ten odporný chlap konečně odjel a u mě místo něj zastavila policie a z auta vystoupil mě dobře známý muž. Jeden z tátových kamarádů, kteří byli celkem fajn. Neměli plnou hubu sexistických keců a snad měli dokonce i mozek, který sem tam vážně používali.

„Adriane, jsi to ty?" vykulil na mě oči a já roztřeseně zakýval hlavou.

„Já totiž, já se totiž ... ztratil," dostal jsem ze sebe první věc, co mě napadla. Chtěl jsem už jen domů, klidně ať se na mě táta zlobí, ať mě třeba zavře v pokoji až do Vánoc, už jsem tu déle být sám nezvládal.

Jestli měl Harry v plánu něco říct, na něco se mě ptát, tak to neudělal, ačkoli otázky by byly jistě na místě. Za ticho, které vládlo v době, kdy mě vezl domů, jsem mu byl ale nevýslovně rád a o to větší radost jsem měl. Když jsme zastavili před naším potemnělým domem. Vylezl jsem z auta s velkým úsměvem na tváři, tedy až do doby, než se okno v přízemí rozsvítilo a Harry mě nechytil za rameno a nezačal mě tlačit ke dveřím, jako bych měl snad v plánu někam utéct a vůbec domů nejít. Měl jsem nutkání se tomu smát, ale to už jsem spatřil osobu, která vylezla na zápraží. Táta. Za normální situace bych byl rád, že jej vidím, ale on se tvářil tak rozlobeně, že jsem až teď pochopil důvod toho, proč mě Harry drží za rameno. Vážně bych se totiž teď rozeběhl zpět do bezpečí policejního auta.

Předali si mě jako tašku s drogami a já tak mohl zjistit, že tátův stisk je mnohem brutálnější, než stisk policisty.

„Nechtěl budit i Helen, je dobře, že jsi ještě nespal, tohle by ji jistě zdrtilo." Začal Harry šeptem a já nepřítomně koukal na jeho opasek. Který držel z posledních sil na poslední dírce. Jistěže táta nespal, hrál se fotbal a alkohol, který z něho šel cítit, jasně dokazoval, čím zažehnával starost o mě.

Díky únavě jsem ani neposlouchal, o čem si povídají. Má mysl už prostě nepracovala, i na ní už toho bylo dost. Byl jsem doma Tak si myslí, že jsem se toulal, to je toho. Jsem doma, jsem v bezpečí a doma, i přes tátovu zlost, že jsem jej neposlechl, je stále lépe, než tam venku.

„Vážně děkuji za tvou diskrétnost, máš to u mě." Zachrčel náhle táta a já se probral z polospánku. Jakou diskrétnost, to je to tak vážné? Ať mě nechá jít do postele.

„To nic, hlavně mu vysvětli, že tohle ... hlavně, že ty další dvě děcka jsou v pohodě. Někdy se prostě chyba stane, nemůžeš za to."

Vykulil jsem oči. Nechápal jsem, o čem přesně mluví. To mluvil o mně? On mě označil za chybu? Tátův železný stisk byl více než vhodnou odpovědí. Rozloučili se ve stejné tichosti, s jakou do té doby mluvili, a táta mě strčil dovnitř do domu, div jsem nespadl na zem. V tichosti zavřel dveře a já se neodvažoval pohnout.

„Jdi do mé pracovny." Pronesl stejně tiše a já bych byl raději, kdyby na mě křičel. Takhle to celé bylo o to děsivější. Trvalo, než jsem uvedl nohy do pohybu. Vážně jsem se bál, byl jsem unavený, smutný, zničený. Už jsem tohle nechtěl cítit, vážně ne.

Co si pamatuju, tak jsem výprasky nedostával zas tak často. Máma to obvykle nedovolovala, ale nejhorší asi bylo, když jsem zničil jeho, už ani nevím co. Tehdy jsem dostal nářez, jak já nevím co, ale s tím, co se odehrávalo teď, se to nedalo ani v nejmenším srovnávat. Kdybych se snažil vyjádřit to, co se dělo poeticky, řekl bych, že mě víc bolela jeho slova, než rány řemenem. Ale pravda byla někde úplně jinde. Brečel jsem jako malé dítě a slzami jsem se přímo zalykal a jen jsem prosil boha, aby to už skončilo.

Ani nevím, jak jsem se dostal do svého pokoje. Odnesl mě? Odplazil jsem se?

Věděl jsem jen to, že dobrák Harry mu navykládal, že jsem provozoval prostituci na Edlmenské a táta, bez toho, aby se mě vůbec zeptal na to, jak to doopravdy bylo, se to ze mě rovnou začal snažit vytlouct. Taková ostuda, taková hanba, za všechno si přece můžu sám. Omyl, který neměl ani existovat. Nechat se domů přivézt policejním autem a to už si vážně myslel, že mám nějakou holku, za kterou jsem doopravdy běžel jako nějaký ocas.

Silně jsem se kousal do palce, což jsem dělával jako malý. Nejspíš má stejně pravdu. Asi si za to můžu vážně sám. Měl jsem jej poslechnout a nikam nechodit. Zůstat doma a nic nedělat, anebo jsem se prostě neměl ani narodit a všem, včetně mě, by bylo líp.

~

Teď je to asi bolest.