Tam a zase zpátky.

Dívám se do dálky.

Vidím však jen tmu.

Před sebou,

za sebou.

Řekni mi, co je realitou?

~

„Tak já teď tedy... půjdu."

Byla divná. Chovala se zvláštně, roztěkaně, neustále se dívala kolem sebe, jako by ji pronásledovali duchové temnot a to netušila, že já mám úplně ty samé pocity. Když se ohlédla přes rameno, ohlédl jsem se též, načež jsem zase rychle koukl před sebe. Oči jsme musely mít přeci všude.

„U-už?" vykoktal jsem a nejistě jsem její ruku, která se až nadměrně potila, zmáčkl.

„Teprve jsi přišla, nechceš se třeba posadit, ale ne tady. Tady ne." Rychle jsem se usmál, ale neubránil jsem se otočení přes rameno.

„Je noc, Adriane a já zítra brzy vstávám. Vše jsme si vyjasnili a oba můžeme jít domů."

Zmohl jsem se jen na podřadné zakývání hlavou. Měla pravdu, co jsem vůbec čekal? Byla noc, doma na ni čekali a já byl jen kluk, se kterým chodila tak krátkou dobu a který trpěl bludnými představami o tom, jak ho v parku obtěžoval spolužák, který před nedávnem ocucával jeho sestru.

„Mám tě snad doprovodit domů, srabíku?" Rýpla si do mě a já se konečně usmál, jakoby její nově nalezený klid přecházel postupně na mě.

„Říká ta, která si musí vždy srovnat bačkory na to samé místo než jde spát, aby ji nesežrala strašidla pod postelí?" oplatil jsem jí rýpnutí a zasmál jsem se. Byl to takový roztomilý rituál, který dělávala, už když byla malá a ani teď, když byla takřka dospělá, se tohoto zvyku nedokázala zbavit, což jsem shledával nanejvýš rozkošné. Zrudla v obličeji a jako vždy nakrčila nos, když se urazila.

„To už dávno přece nedělám a jak to můžeš vědět, ještě jsi u mě nespal a." Zmlkla, ačkoli jsem si jejího podezřívavého tónu nemohl nevšimnout. Podezřívala mě snad z noční špionáže? Ale hlavní důvod, proč zmlkla, byl nejspíše výraz mé tváře, protože ho hned vzápětí okomentovala.

„A ještě na mě tak divně vejráš, mám něco na obličeji nebo co?" Nafoukla se, ale posléze znejistěla a udělala bezděčný krok vzad. Důvod byl prostý. Přerušil jsem totiž naši pomalou chůzi ruku v ruce a přistoupil jsem k ní. Tu nově vzniklou mezeru, když couvla, jsem překonal velmi rychle a během chvilky jsem se už nakláněl nad jejím obličejem. Nyní jsem měl možnost vidět její obličej o to zřetelněji, ačkoli přes všudypřítomnou tmu to byl dosti obtížný úkol. Zavřela oči a já jí letmo políbil na nos, než jsem vyprskl smíchy.

„Jsi vážně rozkošná," pošeptal jsem jí do ucha a nechal jsem se obdařit značně silnou ránou do ramene.

„A nespal, ale přece jsi mi o tom říkala, když jsem přišel tak brzo ráno a snažila ses mě přesvědčit o tom, ať to začnu dělat taky, ačkoli jsem ti vysvětlil, že tvé chování je jednoduše absurdní."

„Není! Prostě, je to. Je to pravda." Otočila op sto osmdesát stupňů a já se potěšeně usmál, když jsem vycítil, že se mi už zase otevírá a neskrývá se přede mnou.

„A jsi vážně děsný šprťák, slyšel ses vůbec, jak mluvíš?"

Teď jsem se nafoukl já, ale úder jsem jí vrátil.

„A neříkala jsi snad, že tě to děsně vzrušuje?" Pravda, trochu jsem to poupravil, přesněji tehdy řekla, že necítí někdy větší touhu mi zacpat pusu a obvykle to i udělala a to svým jazykem. Opět zrudla a zatáhla mě za ruku.

„Jdeme, už chci být doma," zamručela a mě se sevřel žaludek. Jakoby ta křehká bublina klidu praskla a krutá realita už na mě opět dosahovala svými pařáty.

„Takže si nikam sednout..." zmlkl jsem, když jsem si všiml jejího pohledu. Sklopil jsem hlavu a silně jsem se kousl do rtu.

„Tak tě aspoň doprovodím domů," rozhodl jsem se, ačkoli za tím stála hlavně má zbabělost. Srdce mi opět v hrudi bušilo jako o závod a já o něco pevněji sevřel její ruku ve své.

„No fajn," povzdechla si a pozorněji se na mě zadívala, než mě opět zatáhla za ruku a mírně zrychlila krok.

„Stalo se něco?" zeptala se po asi deseti minutách ticha, kdy jsem se soustředil jen na stín, které vrhalo mé tělo díky přítomnosti lamp na ulici, po které jsme právě šli.

„Ne!" vyjekl jsem přidušeným hláskem, než jsem si odkašlal a stále hledíc před sebe jsem slovo ne zopakoval již v klidu.

„No jasně," odfrkla si a já se chabě usmál. Nemohl jsem jí to říci a proč taky? Vždyť to byl jen výmysl mé mysli. Musel jsem usnout, nemohla to být přeci pravda. Dech se mi zrychlil a před očima se mi na chvíli zatmělo. Nechci před ní vypadat jako ještě větší slaboch, nemůžu.

„Andy?" zamumlala a tentokrát jsem jí zatáhl za ruku já, což ji na chvíli umlčelo, ale opravdu jen na chvíli. Zdálo se, že o svých dalších slovech velmi přemýšlí, jakoby dolovala něco z paměti a neustále jí to prokluzovalo mezi prsty.

„Stalo se něco doma?"

Pokrčil jsem rameny, ale trošku se mi ulevilo, že se neptala na nic víc.

„Jako obvykle jsem získal cenu nejhoršího syna roku, nic neobvyklého." Příliš jsem s Leou o své situaci doma nemluvil a ona se obvykle neptala, protože věděla, že je mi to nepříjemné a o přibližné situaci věděla jen díky mým občasným proslovům a možná něco tušila i od Fiony. Přikývla a opět zavládlo ticho a já za to ticho byl rád, ačkoli mé myšlenky byly splašené jako stádo divokých mustangů.

„Vypadám jako teplouš?" vylétlo ze mě dřív, než jsem si to stačil uvědomit. Už jsme stáli před jejím domem, při čemž se v některých oknech ještě svítilo. Alespoň na ni čekali.

Vykulila na mě oči, jakoby nemohla uvěřit tomu, co slyšela a já se jí nemohl divit, sám jsem nemohl být udivenější.

„Jak to myslíš?" zeptala se s jasnou opatrností vepsanou v hlase a já jen pokrčil rameny.

„Však víš. Když půjdeš po ulici, uvidíš mě a řekneš si, no tak ten je rozhodně teplej."

„Proč se mě na něco takového ptáš?"

Zrazeně jsem se mírně zachvěl a poté jsem se pousmál. Nervózně přešlápla a já jen zavrtěl hlavou.

„To je v pohodě, chápu to, prostě vypadám jako buzna." Slova, která mi vycházela z úst, byla plná jedu, který se mě samotnému vsakoval do kůže a pomalu se dostával do krevního oběhu. Říkal jsem si o to. Ano, ne, nestalo se to.

„Nikdy nevíš, kdo je buzna a kdo ne a hodnotit podle vzhledu je nesmysl, ať už ti kdokoli řekl cokoli, je to hovadina." Přiblížila se ke mně, rychle se dívajíc ještě směrem k oknu.

„A kdybys byl gay, tak bys určitě nelíbal takhle."

Letmo se usmála a já se pousmál také, sice chabě, ale alespoň trochu potěšeně, i když jsem jí nevěřil. To zaváhání, než to řekla, bylo až příliš jasné.

Dřív, než se stačila odtáhnout, jsem ji políbil a rukama jsem pohladil její boky. Zprvu se do polibku nezapojovala, ale já to potřeboval. Potřeboval jsem zahnat tu odpornou vzpomínku na cizí jazyk ve své puse a ona byla jízdenkou, kterou jsem potřeboval k dosažení klidu, a ona se nakonec podvolila. Vyšla mi jazykem vstříc a ruce položila na má ramena.

„Sakra," vydechla poněkud zhrublým hlasem a rychle mě od sebe odstrčila, oči upřené k jednomu z oken.

„Dobrou noc," vydechla a mě neunikl její zmatený a snad až vyděšený výraz, který úplně říkal, co jsem to teď udělala?

Letmo jsem se usmál a sledoval, jak běží dovnitř domu, poté jsem vzhlédl k domu. Okno, které před tím svítilo, bylo nyní temné stejně jako sama noc.

Rozhlédl jsem se po ulici. Která zela prázdnotou. A co teď budu dělat já?

-

„Co chceš kluku?"

Zmateně jsem se zadíval na neznámého muže v kostkované košili a s nevzhledným strništěm na tváři.

„Já." Očima jsem zatěkal na jméno na zvonku. Byl jsem tu správně.

„Já jdu za Jacobem," zamumlal jsem, ale můj hlas zněl odhodlaně.

„Tak za Jacobem," zasmál se neznámý muž a sjel mě pohledem, než se otočil zpět do bytu.

„Netušil jsem, že spíš se svými studenty!"

V tu chvíli se u dveří objevil konečně profesor. Vlasy měl rozcuchané a musel jsem uznat, že jsem měl pravdu. Bez brýlí a bez toho uhlazeného účesu vypadal mnohem lépe a mlaději.

„Adriane," bylo na něm znát překvapení a rychle si poupravil své vlasy a o to více se na mě snažil zaostřit, jakoby nemohl uvěřit vlastním očím a já se mu nedivil.

„Nechtěl jsem rušit, omlouvám se, jen jsem neměl kam jinam jít, tak jsem si myslel, že snad." Až teď jsem si uvědomil absurditu té situace. Nemohl jsem se k němu přeci jen tak vetřít, ne uprostřed noci a ne, když měl očividně návštěvu, což mi v mé situaci zrovna nezlepšovalo náladu.

Otočil jsem se k odchodu, ruce se mi mírně chvěly. Vážně, co budu dělat?

~

Teď je to asi beznaděj.

- Opět vám dlužím hlubokou omluvu, kapitola je už ale opět na světě a já budu jen doufat, že se vám bude líbit. -