Obdiv je věc krásná,

Přátelství věc věčná.

Láska je pomíjivá

a strach obrovskou moc mívá.

~

Tak kde jen může být? Frustrovaně jsem si prohraboval vlasy a pozorně jsem se rozhlížel kolem sebe. Začínala být čím dál větší zima a pofukoval mírný větřík, který však neprospíval mé, ne zrovna teplé bundě, kterou jsem si tak důmyslně v tom spěchu vzal z věšáku.

Kdyby mi teď napsala, že nakonec nedorazí, tak nevím, co bych dělal. Měli jsme se sejít už před deseti minutami a ona stále nikde. Třeba se jí ale něco stalo? Proč vůbec setkání v parku? Pro tak křehkou dívku je to moc nebezpečné, kdybych mohl zajít k ní domů, tak by to jistě dopadlo mnohem lépe. Třeba mě doma ale nechce, možná se se mnou chce rozejít a ... ne, nesmím na něco takového myslet.

Opět jsem se rozhlédl kolem sebe a zpozorněl jsem, když jsem v dálce zahlédl pohyb. Už bylo poněkud šero, ale lampy ještě nesvítily, takže bylo o to těžší poznat, kdo tam je, nebo co to v té dálce vlastně je. I kvůli nejistotě jsem byl vcelku celý napjatý a v pozoru, co jen kdyby to byl nějaký úchyl s nekrofilními choutkami. To bych nepřežil a to doslova a představa, že někdo obcuje s mou mrtvolou, je jednoduše nechutná a zcela nepatřičná.

Z nekrofilního zabijáka se ale po pár minutách vyklubala jen jakási babka s psíkem. Nahlas jsem si povzdech a sedl jsem si na studenou lavičku. Na telefon jsem opět zíral jako na poslední kousek jídla a při tom jsem se dovolával ke všem svatým, aby mi sem seslali Leu.

Mé modlitby byly ignorovány ještě dobrých deset minut, než se zatáčky vyšla postava, mně dobře známá, ale v tuto chvíli velmi nechtěná jakožto společnost.

„Co ty tady?" zastavil se u mě a mně bylo tedy již stoprocentně jasné, že má snaha se zamaskovat je marná jako celková snaha jej ignorovat.

„Noční procházka, nevidíš?" odtušil jsem a sledoval jsem, jak potahuje z cigarety. Už na větší vzdálenost z něj táhla vůně chlastu a i jeho chůze byla poněkud krkolomná. I tak se zdálo, že je spíše jen v náladě, než aby netušil, co se s ním děje a kam má namířeno.

„Proto tu sedíš zmrzlej jak hovno?" Pobouřeně jsem na něj vykulil oči a s o to větší nelibostí jsem sledoval, jak si sedá ke mně.

„Nemáš vlastní věci na práci? Prostě na někoho čekám," osopil jsem se na něj. Nechtěl jsem se s ním bavit. Jednak kvůli stavu, ve kterém byl a pak také kvůli dalším podstatným věcem. Už dlouho jsem s ním aktivně nefungoval. Na střechu jsem už nechodil a jeho jsem povětšinu času, stejně jako on mě, ignoroval. Nebyli jsme přátelé, já pro něj byl jen pouhý zásobovač svačiny a on pro mě? Nyní již zcela nepodstatná věc.

„Dala ti košem, co?" Poplácal mě po zádech a já se cítil o to víc zle, jakoby mi snad nyní potvrdil, že Lea skutečně nepřijde.

„Ona přijde," zamumlal jsem a promnul jsem si zkřehlé ruce.

„Odkdy jsme vlastně my dva kamarádi?"

„Odkdy ses se mnou přestal kamarádit?" odpověděl s klidem jemu vlastním, který si dokázal udržet, i když byl v mírně podnapilém stavu, a já sklopil pohled k zemi. Proč se o tomhle chce vůbec bavit?

„Co po mě vlastně chceš?"

„Vlastně nic."

Dívali jsme se na sebe, tedy až do chvíle, než mi do obličeje vyfoukl kouř, který nehezky potrápil mé čichové buňky. Rozkašlal jsem se a zamával jsem si rukou před obličejem.

„Tak, Kyle," zaprotestoval jsem, abych utvrdil odpor k tomu, co nyní prováděl.

„Jen jsem si chtěl popovídat, přeci jen už je to nějaká ta doba a v tvém životě se toho vážně dost změnilo, což mě vážně udivilo."

Zvědavě si mě prohlížel a já začínal pociťovat narůstající nervozitu, díky které jsem držel jazyk za zuby, což bylo jedině dobře.

„Prý máš holku, nebo to aspoň říkala Fiona a teď to vypadá, že ti ta tvoje holka dala košem, pokud to teda byla holka. Přeci jen toho máte s Fionou dost společného." Rozesmál se a já zatnul čelist.

„Jak jako jestli to byla holka?"

„No vždyť víš," dloubl do mě loktem. „Každej přece ví, že jsi teplouš, mně to ale nikdy nevadilo, tak nemusíš předstírat, když jsem tu s tebou." Zamrkal na mě a více se ke mně přiblížil.

„Vypadáš úplně jinak než Fiona." Uchopil mezi prsty pramínek mých vlasů a druhou rukou si mě přitáhl blíž k sobě. Já na něj dokázal jen valit oči, protože jsem netušil, co to dělá.

„Víš, že já jsem otevřený všem možnostem?" ustrnul jsem a srdce se mi rozbušilo zděšením. Do tváří se mi začala hrnout krev a mé ruce automaticky vystřelily proti jeho tělu s úmyslem jej od sebe dostat, ale ačkoli vystřelily, tak v nich nebyla žádná síla.

„Jsi opilý a tohle vážně není vtipné, mám přítelkyni." Mumlal jsem velmi tiše a současně dost rychle. Očima jsem těkal po okolí, jako bych snad čekal, že se tu objeví Lea, vše se vysvětlí a my se tomu všemu společně zasmějeme.

Nic takového se ale nestalo. Místo toho jsem na krku ucítil jeho rty, které byly úplně jiné než rty mé přítelkyně.

„Nemáš se za co stydět a víš, že sjednávat si schůzky přes aplikace je dost nebezpečný, vem si, kdybys na mě nenatrefil, co se ti mohlo stát." Mlaskl a já se roztřeseně se nadechl. Stále mi tak nějak nedocházelo, co se to děje a proč se to děje. On nebyl gay, nebyl teplej, tak proč teď dělal... Tohle bylo...

„Běž ode mě!" zaječel jsem a vyškubl jsem se mu, ne však na příliš dlouhou dobu. Strhl mě zpátky k sobě a ruce mi chytil za zády.

„Proč si neužít s někým koho znáš? S klukem jsem to ještě nezkusil a mám za tebe takovou menší zodpovědnost, takže dvě mouchy jednou ranou. Ty se nevyspíš s nějakým úchylem a já možná objevím svou bisexualitu." Začal se smát jako blázen a mně napadlo, že je rozhodně více než v náladě, ačkoli se mu jazyk vůbec nepletl. Myšlenky měl ale více než pomotané. Proč bych se chtěl scházet s nějakým teploušem v noci parku?

Natiskl se na mě a letmo mě políbil na rty. Jeho studená ruka mi bloumala pod tričkem a mně se do očí začaly hrnout slzy. Byl jsem slaboch? Bylo to hloupé? Bylo. Bylo to neskutečně moc hloupé. Nedokázat se ubránit ani opilému klukovi, který sám sotva ví, co teď dělá. Jen tu sedět, nechat se ohmatávat a čekat. Čekat na co? Na záchranu? Byl jsem jako loutka, která pod ním jen ležela a nechávala se sebou dělat cokoli.

A co kdyby tohle viděla Lea? Co by si pomyslela?

Prudce jsem sebou škubl a konečně se mé tělo zmohlo na nějaký odpor. Cloumal jsem sebou jako červ, který nechce být nabodnut na rybářský háček, a jen shodou náhod jsem napůl přepadl z lavičky, na kterém jsem už nějakou tu chvíli ležel. Kyle to nečekal, jinak by mě jistě nepustil a neposadil by se, nejspíš z pouhé obavy o to, aby nespadl. Na nic jsem nečekal. Prostě jsem se zvedl a běžel jsem. Běžel jsem pryč a na nic jiného jsem se nesoustředil. Tělo se pohybovalo automaticky a zastavilo až tehdy, kdy jsem se nedokázal normálně nadechnout. Sesunul jsem se na zem a opřel jsem se o kmen stromu. Do očí mi svítila lampa, ale to jsem příliš nevnímal.

„Co to teď. Tohle není realita. Tohle prostě není možné." Zasmál jsem se, alespoň ten zvuk, co mi vyšel z hrdla, byl smíchu podobný. Rukou jsem si přejel po hrudi, až jsem obě své ruce usídlil ve svých vlasech, kde jsem se začal tahat za vlasy.

„Už blázním, jak by se něco takového mohlo stát? Je to směšné," rozrušeně jsem se rozhlédl kolem. Všude byla jen tma a ticho. Jen se mi to zdálo. Nesmysl. Musel jsem usnout, bože, je to tak směšné.

Kyle a udělat tohle? Proč by něco takového dělal? Další neovladatelný zvuk podobný smíchu mi ušel z pusy a mně se zvedl žaludek. Jeho jazyk v mojí puse byl něco tak... něco, co se nemohlo stát, protože tam Kyle nebyl. Měl jsem jen noční můru. Jak jsem byl unavený a Lea pořád nešla, tak jsem usnul a zdála se mi noční můra.

Zhluboka jsem se nadechoval a zhluboka jsem i oddechoval, vzduchu se mi ale i tak nedostávalo.

Telefon, který mi jako o život vibroval v kapse, jsem zaregistroval až po delší chvíli.

„Ano?" zamumlal jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe.

„V parku, já nevím, Leo, já, já nevím, kde jsem." Moc si to beru, byl to jen hloupý vtip. Jen vtip, který se vlastně ani nestal.

„Jo, já dojdu, dojdu tam, neboj, jsem tam hned, jen nikam nechoď." Položil jsem to dřív, než stačila říct cokoli dalšího. Můj mozek si už ani nedokázal vybavit důvod, proč mi říkala, že jde pozdě. Já si teď nechtěl pamatovat vůbec nic.

-

K hlavnímu vstupu do parku jsem došel, nemám tušení, za jak dlouho. Důležité bylo, že tam byla. Živá, v pořádku a bez jediné známky toho, že by se jí něco stalo. Objal jsem ji a ona mi po delší chvíli objetí vrátila.

Okamžik na to začala mluvit o tom, že jí bylo hrozně zle a nechtěla, abych ji viděl zvracet a podobně. Poslouchal jsem ji, ale můj mozek se přestával soustředit. Prostě jsem ji jen držel za ruku a díval jsem se na ni, i když jsem ji moc dobře neviděl. Důvod mi došel ve chvíli, kdy mi setřela z tváří slzy.

„Co se děje? Proč bulíš?" V jejím hlase zaznívala panika, jakoby se snad bála, že udělala něco špatného.

„Nebulím jen, jsi tady." Znovu jsem ji objal. Přišla mi mnohem mohutnější, ale to mi dodávalo jen pocit jistoty a bezpečí.

„Moc tě miluju, víš?" Trhaně jsem se nadechl.

„Vážně moc," zašeptal jsem a začal jsem se k ní naklánět, abych ji políbil. V poslední chvíli však pohnula hlavou a můj polibek tak přistál jen na její tváři. Couvla a rozhlédla se kolem sebe.

„Jo, já. Díky, teda. Jo."

Roztřásla se mi brada a pevně jsem se chytil za ruce. Odkašlal jsem si a mlčky jsem se na ni díval a ona na mě. Děkuje? Tohle se říká, když se chtějí lidé rozejít, ne? Co když to viděla? Viděla, jaký jsem slaboch... ne. Nemohla to vidět, protože se to nestalo.

„Co se děje." Zamumlal jsem, když mě chytila za ruku a krátce natiskla své rty na mé.

„Taky tě moc miluju, nemysli si nic zlýho, jen mi není moc dobře, jasný?" zase o krok ustoupila, ale tentokrát mě za ruku držet nepřestala.

Jasně, jen si nemyslet nic zlýho a vše bude v pohodě. Jen prostě na nic nemyslet. No není to jednoduché?

~

Teď je to asi nic.