Kvůli tobě bych přešel hory.

Bez zaváhání přebrodil řeky.

Čekal bych na tvou odpověď věky.

V pozadí by šuměly bory.

~

Seděl jsem v kuchyni a tupě jsem koukal před sebe podupávaje nohou jako adrenalinem nadopovaný králík. Před očima se mi stále odehrávala nedávná událost, na kterou by nejraději každý rozumný člověk zapomněl, ale mozek mu to nechce dovolit, takže na ni myslí pořád dokola zas a znovu.

Promnul jsem si obličej a koukl jsem na hodiny, které visely na stěně a neválely se na lince jako u Ley doma. U Ley doma se ale na lince válel teoreticky hlavně taky budík, takže o kuchyňských hodinách nemohla být řeč. Bylo šest hodin večer a můj telefon stále ležel na stole bez známek života.

Domů jsem dorazil tak před půl hodinou a stejně jsem pořád jako na trní, stres ze mě neopadl ani v nejmenším, spíše naopak, ještě se znásobil. Když mě totiž Peter vyrazil z domu, samozřejmě poté, co mě prve shodil ze schodů a já si tak způsobil dost nehezkou naraženinu zad, tak jsem se nemohl dostat dovnitř. Zkoušel jsem doopravdy hodně způsobů, dokonce jsem se pokusil vyšplhat na strom, ale kvůli přílišné vzdálenosti od domu jsem to nakonec vzdal. Tarzan ze mě doopravdy nebude a svůj život mám přeci jen rád. Telefon mi nikdo nebral, na zvonění nikdo nereagoval a na mé volání zareagovala až nerudná sousedka, takže jsem se po dobré půl hodině potloukání kolem jejího domu pomalu odebral domů, při čemž jsem nepřestával vytáčet její telefonní číslo jako divý. Bez reakce a tato bez reakční situace trvala doteď. Co jsem tak mohl dělat? Neměl jsem tušení, co se děje a sic jsem se snažil o to, aby si můj mozek nepředstavoval ty nejčernější scénáře, co jen byly možné, tak jsem postupně selhával. Proč mě tam nechtěla? Co se stalo? Je v pořádku? Nechtěla mě jen vidět? Brečela, ublížil jí někdo?

Zoufale jsem si povzdechl a opět jsem vytočil její číslo a už společně s telefonem jsem odříkal text její hlasovky.

„Co to děláš?"

Na židli vedle mě se posadil můj mladší bratr a zvědavě si mě přeměřoval pohledem.

„Vypadáš jako babička, když se jí nedaří vyluštit nějakou její křížovku," řekl zcela upřímně a mně se okamžitě před očima objevil výjev naší babičky, kterak se mračí jako seschlý citrón, který někdo vymačkal a usušil a nálada mi klesla ještě o kousek níž, což pravděpodobně mému výrazu také nepřispělo.

„Takže co se děje?" zeptal se a jako vážný psycholog si založil ruce na hrudi a párkrát pozvedl obočí, div jeho obočí nepřipomínalo dvě housenky. Před nedávnem viděl jednu detektivku a hrozně si oblíbil právě postavu psychologa, což mámu velmi potěšilo, jelikož psycholog je už jen krůček od doktora, takže je mi jasné, že další rodinný seriál bude na nějaký čas seriál z nemocničního prostředí. Ačkoli osobně si myslím, že to zase rychle přejde. Táta se stejně ještě nezbavil představy, že z Iana bude špičkový fotbalista. Docela vtipné by bylo, kdyby se z Iana vyklubal herec, nebo třeba gay, to by táta nevydýchal a obávám se, že máma taky. Mít někoho v rodině, kdo by byl na stejné pohlaví... ne, to by nedopadlo dobře a všiml jsem si, jak nehezky se táta dívá, když Ian nadšeně vypráví o novém kamarádovi z New Yorku, tedy ze semeniště hříchu. Hotová Sodoma Gomora. Je to ale blbost, to jen on je nyní posedlý tou svou představou dokonalého syna a Ian je jeho poslední nadějí, zvlášť když já byl tak trpkým selháním. Jediný, kdo se nemusí do budoucna ničeho bát je nejspíše Fiona. Dobře se vdá a má po starostech, nepochybně jí už táta naplánoval možné adepty na vdávání, přeci jen, ode mě se dle svých slov vnoučat nedočká, a pokud snad ano, tak by stejně chtěl nějaké silné vnuky a ne nějaké třasořitky po otci. Pořádná chlapiska.

„Notak, řekni mi to, uleví se ti." Malá ručka mě pohladila po ruce a v tu samou chvíli mi zabavil telefon. Možná je ve hře i budoucnost zloděje nebo kouzelníka. Věci díky němu mizí vážně skvěle.

Chvíli soustředěně zkoumal kontakt mé přítelkyně, kterou jsem měl pojmenovanou naprosto normálně, tedy jejím jménem. Žádná pitomá přezdívka. Na nějakého melounka, broskvičku nebo obdobně jsem už starý.

„Ty máš holku?!" vyjekl a nevěřícně na mě vyvalil oči. Rozpačitě jsem místo slovní odpovědi pokrčil rameny a kousl jsem se do rtu. Ian byl teoreticky první, kdo to věděl oficiálně ode mě. Fioně jsem nic neřekl, ale myslím, že jí to došlo samo.

„Aspoň doufám, že ji pořád mám," prolomil jsem ticho a opět jsem si prohrábl vlasy. Ač jsem tomu sám zprvu nevěřil, tak se mi po vypovězení přibližného sledu událostí ulevilo. Sice tomu Ian těžko pořádně rozuměl, ale to nevadilo, já jsem si alespoň utřídil myšlenky a snažil jsem se nevěnovat pozornost faktu, že svůj milostný život probírám s osmiletým klukem, který už v osmi letech zlomil srdce dvěma holčičkám. Ne, táta se vážně nemusí obávat, že by byl Ian gay. Ian je a bude jen a pouze Casanova.

„Měl bys za ní jít," poradil mi a telefon položil zpátky na stůl.

„Vždyť se mnou nechce mluvit," oponoval jsem mu. Odpovědí mi bylo jen prachsprosté protočení očí v sloup.

„Ale chce."

„Ne, nechce."

„Ale jo, chce."

Zamračil jsem se, tohle nemělo sebemenší význam. Hádám se tu s dítětem, které na mě vrhá pohledy typu, pitomče.

„Jinak by ti to přeci nepsala, ne? Ty se v holkách vážně nevyznáš, co?" Povzdechl si a seskočil ze židle.

„Půjčím si tvoje pastelky." Informoval mě ještě, než se vydal z kuchyně pryč. Já se mezitím jako mrštná lasice chopil telefonu a opravdu. Mezitím, co jsem se vykecával, mi přišla zpráva s žádostí, jestli se můžeme sejít v parku a já to neslyšel a už uběhlo kolik? Pět minut?! Rychle jsem vyťukal odpověď a rozeběhl jsem se do předsíně. Musí to být něco vážného, určitě to je něco vážného. Ale napsala mi, co když se chce rozejít? Ne, nesmím myslet hned tak černě, jistě se to logicky vysvětlí.

S bušícím srdcem jsem otevřel vstupní dveře a střetl jsem se akorát s rodiči, kteří se vraceli z nákupu.

„Kam se jako řítíš?" otázal se mě táta, při čemž mě chytil za límec, abych nemohl pokračovat v cestě.

„Ven," odsekl jsem. Na tohle jsem momentálně neměl skutečně čas.

„Bude večeře, nikam teď nejdeš. Zase se někde potulovat po venku jako nějaký bezdomovec."

Netrpělivě jsem přešlápl.

„Takže Fiona je bezdomovec, když se teď potuluje někde venku?"

„To je něco jiného."

Semkl jsem čelist k sobě, abych snad neřekl nějakou hloupost. Teď není čas na hádky a zbytečné protahování už tak zbytečné konverzace.

„Je to pro mě vážně důležité." Vyškubl jsem se mu a mámin varovný pohled jsem ignoroval, ať si valí oči na někoho jiného.

„Prosím, pochop, že tohle si musím zařídit. Stejně je jedno, jestli na večeři budu nebo nebudu. Dnes je fotbal, nebudeš s námi večeřet," zahrnoval jsem jej argumenty, které však jakoby neměly žádný pořádný efekt. Táta se mračil víc a víc a já poznal, že musel mít špatnou náladu už před tím a já mu tak akorát vběhl do rány a teď si to pořádně vypiju, zvlášť když jsem tak přiložil pod kotel.

„Takže ty mě budeš ještě poučovat o tom, kdy se smím a kdy se nesmím dívat na fotbal? Takhle jsem tě vychoval? Abys mi odmlouval pokaždé, když něco neštymuje? Takový je ale život, chlapečku a ty by ses měl konečně naučit nebrečet kvůli každé hlouposti."

„Ale on to tak přeci..." mámu umlčel jedním mávnutím ruky a ona se už více neangažovala.

„Ale jak chceš. Jsi teď najednou přeci velký chlap, takže si můžeš vybrat."

Sledoval jsem jeho oči a snažil jsem se udržet své pocity na uzdě. Nikdy jsem tyto jeho výbuchy vzteku nezvládal a nejspíš je ani nikdy zvládat nebudu. Opět jsem si přišel jako ten malý kluk, který nechytil míč, který měl vyhrát zápas.

„Buď půjdeš hezky dovnitř, najíš se se svou rodinou jako slušný člověk a pak si půjdeš lehnout do postele, jelikož si budeš moc dobře vědom toho, že ty neodkladné záležitosti si můžeš vyřešit zítra a navíc budeš vědět, že si noční procházku ani nezasloužíš, zvlášť za to své chování." Zhluboka se nadechl.

„Nebo si teď odejdeš, ale v tom případě si pak spi, kde jen chceš." Vítězně se ušklíbl, jakoby snad čekal, že jej poslechnu jako nějaký čokl a ještě se mu omluvím. Já se však místo toho rozešel pryč. Srdce mi divoce bušilo a bylo mi na zvracení. Normálně bych šel do domu a skutečně se omluvil, ale já musel vidět Leu. Musel jsem se přeci ujistit, že je v pořádku a spaní v parku zní docela romanticky, ne?

~

Teď je to asi stres.