Zlým snem bych to nazval.

A když bych se probudil,

Tak bych nejradši plakal.

A přesto slzy držím,

Kvůli lásce své trpím.

~

„Ne, ty jsou pro Petera," odsekl jsem, ačkoli si takové chování z mé strany rozhodně nezasloužila. Já se však cítil podveden. Měl jsem s ní strávit čas o samotě a ona si sem místo toho přivede toho imbecila, jako bych toho za dnešek neměl už dost. Ona měla být tím světlým bodem a místo toho se stane tohle. Dnešní den jednoduše nebyl šťastný, naopak, jednalo se o přírodní katastrofu.

Lea se i tak snažila usmívat a nadále očichávala květiny, i když já si byl jist tím, že ty kytky vůbec nevoní a ona tím hledá jen záminku, aby se na mě nemusela dívat. Zbabělá ženská, beztak mu nedokázala říci ne a prostě ho nechala, aby šel s ní.

„Fakt? A tos mi nemohl koupit nějaké hezčí a ne z toho krámu na rohu?" zamrmlal Peter a posměšně se na mě zadíval, načež jsem já jen naštvaně zafuněl a chytil jsem Leu za ruku s tím, že tedy půjdeme. Jistěže jsem ty květiny kupoval tam. Je to jediné květinářství, které znám a myslel jsem, že to jsou hezké květiny. Co když si tohle myslí i Lea, že jsem jí koupil nějaký odporný šunt z blešáku. S obavou jsem zíral před sebe a jen jsem vnímal, kterak mi kapky potu stékají po zádech.

„Jsou doopravdy krásné, Andy, nestresuj se tím." Pošeptala mi náhle do ucha líbla mě krátce na tvář. Vděčně jsem se na ni usmál a jemně jsem jí stiskl dlaň. Ona vážně vždy věděla, co má říct a jak mě má uklidnit.

„Pokusíme se ho zbavit, ano?" Dodala ještě polohlasem, než se mezi nás vecpalo cizí těleso a já tak od ní byl odtrhnut. Znechuceně jsem se zadíval na Petera, který mi zlý pohled oplatil ještě zlejším pohledem.

„Kam teda půjdem?" zamručel a otráveně na mě vykulil oči.

„Doufám, že ne do zoo, vážně nesnáším ten smrad."

„To abychom do té zoo šli, co myslíš?" koukl jsem na Leu, která se zasmála a škádlivě do bratrance šťouchla loktem. Ten na oplátku strčil, šťouchnutí to rozhodně nebylo, do mě, až jsem se zakymácel a málem upadl.

„Nic nevydržíš," odtušil a otočil se na Leu. „Vážně si uvědomuješ, do čeho se to pouštíš? Je to chcípák, který ani nevyšplhá po tyči."

„Protože to klouže! A mám slabé ruce a aspoň umím myslet, což o sobě ty vážně..."

„Protože máš slabé ruce? Proto ses tam točil jak striptérka u tyče? Dost bídná striptérka. Ty peníze bych ti dal jen proto, abys co nejdříve zmizel. Tak líto by mi tě bylo."

Posměšně se šklebil a mě naprosto sebral vítr z plachet. Tohle kolo jasně vyhrál a než jsem stačil říct něco chytrého, tedy něco, co by nepřipomínalo prskání rozzuřené kočky, tak se do toho vložila Lea. Ne však způsobem, kterým bych uvítal.

„Přestaňte se chovat jako malé děti, je to trapné." Povýšeně zvedla bradu a mé protesty, že má hájit mě a že já si nezačal, jsem naštěstí zvládl neventilovat nahlas.

Nastalo ticho, kdy jsem se jen soustředil na cestu. V nose mě dráždila vůně Peterovy a z mé skoro-přítelkyně jsem viděl jen nohy. Sice byly její nohy krásné, to ano, ale skutečně jsem si rande představoval krapet jinak. Možná je to ale nějaký test sebeovládání. Nějaká zkouška, kterou si na mě připravila, aby zjistila, kam až jsem kvůli ní ochoten zajít a že jsem se teď skutečně obětoval, až za hranice mých možností.

„Vážně se kolem té tyče točil?" vyprskla náhle smíchy a já na ni vyvalil nevěřícně oči. Ještě se mi bude smát? A zvlášť mému traumatickému zážitku? Je krutější, než jsem si myslel.

„I tričko na něm vlálo a ten zvuk, co ze sebe vydal. Takovéto uííí," napodobil Peter mé volání o pomoc. Pohoršeně jsem odvrátil tvář stranou, mezitím co se ti dva bavili na můj účet. Ne, takhle jsem si rande vážně nepředstavoval.

„Nedělal jsem uííí," ohradil jsem se konečně. „Jen jsem vypískl, mužně vypískl!" dodal jsem rychle, ale to už se oba současně rozesmáli.

„Jak vypadá mužné vypísknutí?"

„Zeptej se svého rande. To ví asi jen pravý muž," uchechtával se Peter nad mou situací.

„Andy, takže..."

„Jsme tu." Ukončil jsem nekompromisně jejich veselí a ukázal jsem na modrou budovu před námi.

„Vážně jdeme tam? Ale počkej. Nevím, jestli u sebe mám tolik peněz." Zhrozila se Lea a já si povzdechl.

„Samozřejmě, že ti to zaplatím já, ale ty?" píchl jsem Petera prstem do hrudi. „Můžeš počkat tady na lavičce, nebo tě můžu dát do dětského koutku. Myslím, že bys tam hezky zapadl."

Můj vítězný úsměv se krapet zmenšil, když se Peter taky usmál.

„Takže já a Lea jdeme zadarmo a ty si to zaplať. Chodil jsem sem na brigády a mám vstupy zdarma, plus mám možnost vzít sebou jednou i člena rodiny." Chytil Leu za ruku a začal ji táhnout pryč. Ohromeně jsem na ně zůstal zírat.

-

Nenávidím ho, jak já ho jen nenávidím. Ukázalo se, že skutečně nekecal a dokonce nám byl schopen zajistit prohlídku s mluveným projevem, čímž jsem za svou vstupenku musel zaplatit ještě o něco více, než mi můj rozpočet dovoloval. Zkroušeně jsem se za nimi loudal. Peter Leu dokonale zaměstnával a zdálo se, že ona mou nepřítomnost ani neregistruje. Proč tedy souhlasila, že se mnou půjde? Mohla jít se svým milovaným bratrancem, ale to by se neměli komu smát, co?

Posadil jsem se na lavičku a nechal jsem skupinku, které jsem byl součástí, odejít. Projev o rybách byl sice zajímavý a ryby byly nádherné, ale já se necítil dobře a ani trochu příjemně. Měli jsme být sami a ona si sem dotáhla Petera a teď se ani nesnaží trávit čas se mnou. Místo toho, aby se Peter loudal za námi jsem to já, kdo je to páté kolo u vozu a na tom je něco špatně.

Vytáhl jsem svůj telefon a mlčky jsem hleděl na zmeškané hovory od mámy. Ta ať se jde taky vycpat, ať se jdou všichni vycpat. Zadíval jsem se nad sebe. Zrovna nade mnou plavala taková ošklivá ryba. Něco jak já. Sama, bez přátel a bez sebemenšího smyslu života.

„Se svým společenským životem bys už měl vážně něco udělat, víš?" ozvalo se nade mnou a brzy se vedle mě posadila cizí osoba, která po podrobnějším prohlédnutí, už tak cizí nebyla.

„Pane profesore, co vy tu?" zeptal jsem se zmateně. Ryby bych za jeho hobby vážně nepovažoval.

„Co bych tak mohl dělat v podmořském světě, hlupáku?" protočil očima a já se kousl do rtu. No, snad ne jak já, aby si tu poseděl a litoval se. Ačkoli sebelítostivé výjevy byly něco, v čem jsem byl opravdu skvělý.

Mlčky jsme vedle sebe seděli v tichém souznění. Přesto mi neušlo, že je upravený více než jindy. Působil jako by šel na rande, dokonce z něj byla cítit i kolínská a měl bezpochyby zcela novou košili. Na svůj věk vypadal i dobře, jistě klofl nějakou matku samoživitelku a teď tu s ní má rande.

„Takže kdo je ta šťastná?" zeptal jsem se a on se krátce usmál. Na chvíli jsem si myslel, že mi snad i prozradí, kdo ta žena má být, ale dočkal jsem se úplně jiné odezvy.

„Jsi ještě mladý, Adriane. Neměl by sis kazit život kvůli své uzavřenosti. Neboj se si brát to, po čem toužíš, jinak toho budeš litovat." Nedíval se na mě. Koukal kamsi před sebe a já si jej nedovoloval vyrušit.

„Čas totiž vrátit nejde."

Zmateně jsem svraštil obočí. Někdy, když jsme vedli podobné filozofické promluvy, jsem se v jeho řeči ztrácel a on se v tyto chvíle zdál taktéž ztracený ve svých vlastních myšlenkách.

„Proboha!" Ozvalo se mi u ucha, až jsem vyděšeně nadskočil, ale to už mě Lea chytila za ruku a začala mě táhnout pryč.

„Jsi naprosto nemožný. Já ho tu rozptyluju, zařizuju, že začne mluvit o sobě a nakonec se pokusí vyhledat tu holku od delfínů, která se mu tolik líbila, a když je konečně fuč, tak se otočím a ty jsi kdesi v prdeli. Nejradši bych ti teď jednu..." zafuněla a prudce mě políbila. Já nestačil ani pořádně koukat. V mé hlavě se ozývalo jen obdivné ahá, uh, takhle to bylo a podobné pazvuky nepodobné i vrnění kočky. Když se odtáhla a vítězně se na mě zasmála, tak jsem se na ni po krátkém zaváhání také zazubil a objal ji.

Než jsem však stačil něco říct, tak mi položila prst na rty.

„Nic neříkej. Tohle mám u tebe, hledala jsem tě tu jako pitomec a za to mi předvedeš mužské vypísknutí, bez odmlouvání."

Zaskuhral jsem, načež jsem ji však políbil na tvář.

„Jak si jen její výsost přeje." Propletl jsem naše prsty a rozešel jsem se. Pod námi plaval rejnok a já měl možnost ještě zahlédnout, jak k mému chemikáři přistupuje cizí muž a důvěrně mu pokládá ruku na bok.

~

Teď je to asi neskonalý obdiv.