Má milá, pokořil jsem tě.

Má milá, znemožnil jsem tě.

Má milá, stydíš se?

Má milá, prober se!

~

„Byl úplně mimo, není normální a jestli..."

„Nejspíš to je jen tím, že jsme mu vysadili ty léky. Nejspíš ani netušil, co říká."

„Mně se zdálo, že moc dobře ví, o čem mluví. Vůbec si neuvědomuje, co má. Je rozmazlený a to kvůli tobě!"

„Ale drahý."

„Ne! Je to tvoje vina. Je to slaboch, ale to má ze strany tvojí rodiny..."

Víc jsem už neposlouchal. Nemělo to cenu, akorát mě to jen více a více mrzelo. Pomalu jsem se vysápal z postele. Byl jsem unavený. Panický záchvat jsem už neměl dobrých pět let a myslel jsem si, že jsem se toho už nadobro zbavil, jak vidno, nebyla to pravda.

Stačilo, aby mi trochu ujely nervy a bylo to zpátky. Ta bezmoc, zklamání a vztek. Promnul jsem si spánky. Už se takhle dohadovali dobré dvě hodiny. Co udělal jeden a co neudělal druhý, ale nakonec se stejně shodnou na tom, že bych měl chodit zase k psychologovi, který by jim ale zase řekl, že jsem úplně v pořádku.

Zadíval jsem se na hodiny. Ani v nejmenším jsem se nevzdal myšlenky, že dnes půjdu na rande, i kdybych měl vyskočit z okna, což asi budu muset udělat, protože stále blokují schody.

Už dávno jsem se přestal trápit tím, že jsem rodičům řekl něco takového, protože to nebylo poprvé a nejspíš ani naposledy, co se něco takového stalo.
Nikdy tomu nepřikládali žádnou váhu, jelikož moje slovo nikdy nemělo žádnou váhu. To se ale změní, až odtud konečně vypadnu, což bude brzy. Velmi brzy.
Pak pochopí, že to nebyl žádný hysterický záchvat, kdy ani nevím, co říkám. Naopak poznají, že všechna ta slova byla mířená hezky od srdce.

Upravil jsem si před zrcadlem límec košile. Vlasy jsem měl sčesané do strany a sám jsem musel uznat, že mi to slušelo, nebo spíše, bylo to alespoň ucházející.

Květina, kterou jsem koupil včera, i nadále spočívala ve váze. Chtěl jsem ji ještě zabalit do takového hezkého papíru, ale na to už nebude čas. Už tak jsem měl být už na cestě, takhle mám už jen dvacetiminutovou rezervu.

Hlasy rodičů i nadále neutichaly a já sbíral síly k tomu, abych i s kyticí otevřel dveře a zamířil z domu pryč. Podle všeho má tetička nakonec stejně přijet až večer, protože se jí zpozdilo letadlo, tak snad to už nebude žádný problém.

Než jsem stihl vzít za kliku, tak se na mé dveře ozvalo nesmělé zaklepání.

Zaváhal jsem. Kdo to může být? Nakonec jsem usoudil, že to bude bráška. Když se naši hádali, obvykle se u mě schovával a já s ním hrál různé hry.

I proto jsem dveře nakonec otevřel, ale úsměv mi z tváře zmizel jako mávnutím proutku hned poté, co jsem spatřil osobu, která za dveřmi stála. Byla to Fiona a tvářila se dosti nervózně.

„Co je?" řekl jsem tiše, ale dovnitř jsem ji nepustil, ačkoli se projít pokusila.

„Chtěla jsem s tebou mluvit, myslela jsem, že ty záchvaty už..."

„Nemám žádné záchvaty, jen mi ujely nervy a vůbec uhni. Mám rande," sykl jsem jako podrážděná zmije a přešlápl jsem na místě. Nechtěl jsem do ní strkat, mohla by se mi pomačkat květina a taky jsem na sebe nechtěl strhnout pozornost.

„To, co jsi řekl našim. Nemyslel jsi to tak, ne? Táta s mámou tě mají moc rádi."

Neposlouchal jsem ji. Ani mi nedocházelo, že to je vlastně poprvé, co byla přímo svědkem podobného výlevu pocitů. Nikdy před tím se nestalo, že by u toho byl někdo ze sourozenců. Obvykle u toho nebývala ani máma. Přeci jen, obvykle jsem svá slova stejně vždy mířil na tátu.

„No jo, můžeš už uhnout?"

„Já tě mám vážně ráda, my všichni," chytila mě za ruku a skoro prosebně na mě upřela své oči a já netušil, co po mně vlastně chce.

„Proč to řešíš, hleď si radši své dokonalosti a mě nech být."

„Přestaň se chovat jako..."

„Jako co? Jako co, Fiono? Není snad pravda, co jsem řekl? Nebo ti přijde fér, že ty si můžeš dělat, co jen chceš, ale já nikdy nic? Víš, kdy mi táta naposledy řekl, že mě má rád? Jo, počkej. Nikdy."
Plánoval jsem, že se po této větě posměšně usměju, ale místo toho z toho vyšel jen jakýsi podivný škleb.

„Někdo nemá tak dokonalý život jako ty, ale to by ses musela dívat kolem sebe a ne jen na sebe."

„Tak to přeci... Já se k tobě chovám." Byla bezradná a do očí se jí valily slzy. Pocítil jsem nad tím jakési zvrácené uspokojení. Ať jen brečí.

„Jako milující sestra? Vždyť ani ve škole nedovedeš přiznat, že jsem tvůj bratr, ale neboj, jak už jsem řekl tátovi. I když vy nestojíte o mě, neznamená to, že já musím nutně stát o vás a naposledy ti říkám, uhni."

Cítil jsem se dobře. Líbilo se mi, že brečela. Že ji má slova bolela. Vůbec poprvé jsem se na ni já díval svrchu.

Couvla stranou a při tom vzlykla. Snažila se ještě cosi vykoktat. Snad něco jako promiň, tak to přeci není. Nevěnoval jsem jí ale pozornost. Možná jsem neměl být tak moc tvrdý, v poslední době se ke mně chovala hezky, ale všechny ty předešlé roky? Pár dobrými skutky to smazat nemohla. Jen ať se teď užírá. Zaslouží si to.

Sešel jsem schody a už jsem si myslel,
že se mi po tom triumfu s Fionou podaří i nepozorovaně uniknout, ale to by v tom nesměl být čert, aby se mi to povedlo.

„Kam to jako jdeš?" vyjekla máma a rychlým krokem ke mně vyrazila. Já však už na nic nečekal a opět jsem vyběhl z domu, tentokrát už bez toho, abych se zhroutil na chodník.  Poprvé to budilo  lítost. Podruhé by to už bylo jen trapné.

-

Kytici jsem držel v pravé v ruce a nadšením jsem se kousal do rtu. Už zbývalo jen pět minut a za chvíli je tu Lea. Moje krásná Lea. Jediný hezký okamžik tohoto dne.

Zrovna jsem poupravoval okvětní lístky, když mi byly zakryty oči a do nosu mě udeřila známá vůně, díky které se mi podlamovaly nohy.

„Hádej kdo tam?" ozvalo se se smíchem.

„No... Kdo by to tak mohl-"

„Kdo by to tak asi byl ty kreténe."

Prudce jsem se otočil a nevraživě jsem Leu propálil pohledem. Provinile sklopila oči.

„Vážně se nedal nijak odbýt," špitla a převzala si květiny.

„Ty jsou pro mě? Jsou nádherné."

Chabě jsem se usmál. Ani její úsměv a nadšení nedokázal zakrýt fakt, že si sem přivedla garde v podobě Petera.

~

Teď je to asi nevěřícnost.