Sedí si král na hradě svém.

Krásnou to dcerušku má.

Z její krásy se den co den těšívá,

nikdo jiný možnost spatřit ji ale nemá.

Jen ubohý lokaj.

Nehezký kokta s jedním okem.

Každý den princeznu vítá

až s k zemi ohnutým hřbetem.

Tu sem tak poklonu,

tu sem tam lichotku,

hlavně ať král nic nevidí.

Vysokou cenu hrbáč jinak zaplatí.

Nehezký lokaj,

krásná princezna,

lakomý král,

tajná, šťastná láska

A končí tím pohádka?

Kdeže, jednou přistiženi byli.

Nehezký lokaj,

krásná princezna,

lakomý král

a tuto pohádku zakončuje kat.

~

Ačkoli mou mysl provázely doopravdy velké obavy, tak k mému neskrývanému překvapení byl Peterův dům naprosto normální. Jednopatrový se světle modrou omítkou a červenou střechou. Malá předzahrádka s neudržovaným trávníkem a nostalgicky vrzající branka.
Pohled mi sklouzl na rohožku před dveřmi a v nevyslovené otázce jsem na Petera upřel oči.

„Můj strýc je docela výstřední," utrhl se na mě, ale bylo vidět, že je krapet rozpačitý. S pochechtávající Fionou za zády jsem si nohy důkladně otřel a následně i přešel slova "Né, už zase ty?" na ošlapané rohožce.  Na jednu stranu to vtipné bylo, ale na tu druhou... Bylo to takové zvláštní, představa, že by tohle mělo přivítat třeba mou budoucí tchyni? No nevím.
Ale je to každého věc.

První, co mě úplně nejvíce zaujalo, spíše udeřilo do očí byla hlava. Hlava, co visela nad komodou. Jistě, lidi si věsí nad komodu různé věci. Třeba kříže, fotky... Ale hlava? Byla to seschlá hlava, taková, kterou používají šamané při rituálech, kterých bych nechtěl být svědkem.

„Neboj, je umělá. Strýček je na tohle ale doopravdy vysazený. Hodně cestuje a tady z toho si dělá takové menší odskladiště."

Otočil jsem hlavu směrem ke schodišti a u srdce mě bodlo malým zklamáním. Byla to jen Peterova sestra Alice. Její hlava nyní zářila jasně modrou barvou, než když jsem ji viděl minule. Tehdy měla myslím fialové vlasy, ale okem neznalce jsem jasně poznal, že jí to s modrými sluší víc.
To, jak moc jsem byl fascinován jejími vlasy, ale způsobilo to, že mi až o skoro minutu později došlo, co to má na sobě. Nebo spíš, co na sobě nemá. Okamžitě jsem se otočil a tváře mi zahořely studem.

„Alice mazej se obléct," zahřměl Peter a dívka s nespokojeným mlasknutím zase zmizela po schodech nahoru. Kromě kalhotek na sobě totiž neměla vůbec nic.

Peter se na nás dva poté už ani nepodíval a vydal se do útrob domu, při čemž se vyhýbal nejrůznějším artefaktům. Jejich strýc měl pro posmrtné masky, sošky a talismany vážně slabost.

Fiona si z nohou skopla boty a já je po ní okamžitě srovnal vedle těch svých. Nemusíme být přece za burany, ne? Už tak to je celé dost nepříjemné.

„Co je ti?" zamumlal jsem směrem k ní, když si začala prohrávat s vlasy. To dělala jen, když byla nervózní.

„Co je mně?" cukla sebou a založila si ruce v bok.

„Ty, panic, poprvé vidíš holčičí kozy a co je se mnou? Se podívej do zrcadla!" popadla batoh a vydala se za Peterem.

„Co jsem komu udělal?" posteskl jsem si směrem k hlavě na zdi, než jsem rychlým krokem Fionu dohnal a vehementně jsem jí začal vysvětlovat, že to rozhodně nebyla první prsa, která jsem kdy viděl.

-

„Něco k pití? Ne? Tak můžeme jít do mého pokoje." Oznámil Peter a já, ačkoli bych si pití moc rád dal, jsem za ním jako poslušný pes, přeci jen cupital nahoru. Fiona šla taktéž, ačkoli se tvářila jako doopravdy nakrknutá kachna. I tu pusu měla tak nakrčenou.

„Kupodivu je tu čisto," zhodnotil jsem nahlas celkový dojem z Peterova pokoje,který byl naprostým opakem toho nesourodého zmatku, který panoval v celém domě. Tak nějak jsem si to tu i představoval. Jednoduchá výzdoba v podobě plakátů s fotbalem a lehkými holkami. Jedna skříň, jedna židle, jeden pracovní stůl a samozřejmě jedna postel. Typické doupě kapitána fotbalového týmu.

Fiona se se znechuceným úšklebkem posadila na postel a začala vytahovat potřebné věci pro náš projekt. Už předem jsme se dohodli na pravidlech. Prostě si odbudeme, co musíme a pak zase hezky vypadneme bez zbytečných keců a řečí.

„Tak tedy jdeme na to," pokusil jsem se naši společnou práci alespoň zahájit nějakými pozitivními slovy, ale dva zlé pohledy ve mně ono nadšení rychle znovu uhasily. „Tak tedy ne..." povzdechl jsem si a vyčerpaně jsem otevřel učebnici. Všichni jsme už měli práci rozdělenou a dokonce i spravedlivě.

-

Už nikdy nebudu Fioně věřit. Nikdy. Jak mi to mohla udělat? Nechat mě tu s Peterem, s tím, že jde na záchod, na kterém je už tři čtvrtě hodiny. Neskutečné. Nedivil bych se, kdyby se někde zašila s Peterem, ale takto mi bylo záhadou, kde je a co dělá, když věci má tu.

V pokoji panovalo nepříjemné dusno a já se potil jako prase. Studený pot mi stékal po zádech, ale nikdo se mi nemohl divit. Poslední setkání... Spíše to předposlední, nedopadlo mezi námi zrovna nejlépe.

„Hezká fotka," zadrmolil jsem ve spěchu, když si všiml, že už nějakou tu chvilku koukám na fotku na nočním stolku. Byli na ní tři blonďaté děti. Mohlo jim být tak deset let. Bylo jasné, že je to Peter, Alice a nejspíš Lea, akorát vypadala úplně jako Peter. I vlasy měla nakrátko střižené jako on. Ale Alice vedle nich vypadala taky úplně stejně, i když ona se dala rozpoznat lépe. Krátkým vlasům jsem se ale nedivil. Škola a vši. Nejhorší, co jen může existovat.

„Drž hubu." Bouchl do stolu rukou a otočil se na mě na kolečkové židli.

„Proč tu vůbec jsi! Sbal si věci, sbal si svou nechutnou sestru a dejte oba dva mé rodině pokoj!" do ruky vzal fotografii a přejel po ní palcem. Ihned poté si ale prohrábl vlasy a zničeně zaklonil hlavu dozadu.

„Nemám tušení, o co ti jde. Co si myslíš, že se stane? My dva nejsme žádní pošahaní kamarádi. Alice a..." zatnul čelist.
„Prostě mě teď moc pozorně poslouchej. Vím, jak si myslíš, kdo ví jak nejsi chytrý. Jak všechno chápeš a tak dále a tak dále, ale nechápeš vůbec nic! Jen působíš problémy!"

S vytřeštěnýma očima jsem na něj hleděl, ale místo tichého kňourání, se ve mně začal hromadit vztek. Proč jsem vždy já měl schytávat veškerou jeho frustraci. Jeho obrovité ego.

Postavil jsem jej a chytil jsem jej za triko. Ruka se mi třásla, ale toho si určitě nevšiml.

„Mám toho už po krk. Vůbec mě neznáš. Nevíš o mně zhola nic, mám své problémy, mám své starosti. Ne vždy je na prvním místě jen slovutný Peter!" Posadil jsem se na postel.

„Přišel jsem sem udělat projekt a taky chci vidět Leu a pozvat ji na rande," mávnutím ruky jsem jeho slova zarazil. „A je mi u prdele, co si o tom myslíš. Líbí se mi i přes fakt, že je to tvoje sestřenice a jestli si chceš hrát na nějakou zlou macechu, tak prosím. Jsi směšný."

„Já nejsem směšný," odsekl jako malé dítě a vztekle se zase otočil ke své práci na stole. Něco si pro sebe mumlal a cvakal propiskou. Pak se ke mně ale zase otočil.

„Fajn, pozvi ji na rande, ale věř mi jednu věc, Adriane. Jestli kvůli tobě bude brečet, jestli uděláš cokoli, co jí ublíží, tak zajistím, že... "

„Že najdu v posteli hlavu mrtvého koně?"

Zmateně na mě vykulil oči a zmlknul. Přesto se mi na chvíli zdálo, že se maličko usmál.

„Ani nevím, jestli o mě má zájem, takže tvé ochranářské pudy jsou dost zbytečné."

Nevesele se zasmál.

„Má zájem. Posledních několik let neslyším nic jiného než Andy tohle a Andy tamto. Nechápu, co na tom tvém pitomém ksichtu vidí."

V hrudi se mi rozlilo příjemné teplo. Vážně o mně už takto smýšlí několik let? Počkat... Několik let? To je přece nemožné...

Než jsem se ale stačil na něco bližšího zeptat, tak se otevřely dveře. Dovnitř napochodovala Fiona, za ní Alice a hned po nich i Lea s tácem a s občerstvením.

„Co tu tak řvete? Jdete slyšet přes celý dům," zasmála se Alice a sedla si bratrovi na klín, ze kterého začala vyprchávat veškerá bojovnost tak jako i ze mě.

Místo toho jsem vyhledal Leu a nervózně jsem sevřel své ruce v pěst. O co tady jde?

~

Teď je to asi nejistota.