Měkkost,

hrubost.
Bolest,
slast.
Náruč slunci podobná,
má duše je svobodná.

~

Zaskočeně na chvíli pootevřela ústa a na delší dobu se odmlčela. Netušil jsem, co si o tom mám myslet. Chtěl jsem, aby mi to vysvětlila, ale zase jsem nechtěl, aby to vypadalo, že na ni chci tlačit. I když to jsem právě chtěl udělat.

„Je to trapné," vydechla a zatěkala očima po okolí. Snad aby nás nikdo neslyšel, což se ukázalo jako rozumná obava, jelikož se z domu během pár vteřin vyřítil kluk, který se vyzvracel přímo do zahradního jezírka paní domu. Nechtěl bych být v kůži hostitele, až se jeho rodiče ukážou doma.

„Co kdybychom si promluvili někde, kde budeme mít soukromí?" navrhla, když jsme oba přistiženě odvrátili oči od toho kulturního zázraku.

„Když já..." nejistě jsem se podíval směrem k domu. Chtěl jsem najít Fionu, nepotřeboval jsem se seznamovat. Jen povrchová známost, nic, co bych už neměl.

„Prosím," zatahala mě za ruku a já, při pohledu do její usměvavé tváře, jsem přeci jen povolil.

„Ale jen na chvilku, potřebuju ještě najít sestru."

S vítězným úsměvem mě začala táhnout dál do zahrad, při čemž jsme minuli nevkusnou rodinu trpaslíků a ošklivého plameňáka. Tomuhle navíc chyběla noha a zobák byl trošku nakřivo. Určitě už zažil hezčí chvíle. Alespoň trávu měli posekanou a odplevelenou. Musím si zapsat, že až budu bydlet sám, nechci mít zahradu. Lidi vás podle ní soudí a navíc nenávidím rýpání se v hlíně.

Posadili jsme se na oprýskanou lavičku a já své nohy natáhl před sebe. Kolem nás bylo příjemné přítmí a já konečně dokázal alespoň trochu ocenit přepečlivě udržovaný trávník, který kontrastoval s neudržovaným zbytkem pozemku.

„Dáš si?"

Do ruky mi strčila kelímek s pitím, o jehož původu jsem neměl sebemenší tušení. Alkohol v tom ale byl, to mi bylo jasné. Je to možná zvláštní, ale nikdy jsem nebyl opilý. Ano, párkrát jsem už sem tam sklenku vína měl, ale nikdy jsem necítil potřebu se zlívat do němoty. Alkohol je dost přeceňovaný, navíc to, jak se po něm lidé chovají a jak pak vypadají? Odstrašující příklad je i samotný Homer Simpson.

„Neboj, není to otrávené," zasmála se a na důkaz svých slov se napila. Jakoby snad nevěděla, že otrávené to být klidně může, zvlášť když jed může být jen v jednom kelímku. O tuhle myšlenku jsem se s ní následně i podělil a čekal jsem, kdy se zvedne a odejde, protože jsem to neřekl zrovna milým tónem. Možná jsem to řekl i tím způsobem, že je neskutečně naivní a hloupá.

Rozesmála se.

Čekal jsem mnoho reakcí, ale tuto ne.

„Asi jsi už dost opilá, co?" koutky úst mi zacukaly vzhůru, když se předklonila a rukou si zakryla ústa, jak se snažila uklidnit.

Pomalu jsem se napil a snažil jsem se moc nešklebit. Bylo to dost silné a ke kvalitnímu vínu to mělo daleko. Vzdálený příbuzný pratety z desátého kolene a ještě k tomu nevlastní. Ani nechci vědět, co v tom je. Nejspíš nějaký mix všehochuti.

„Takže," popadla můj kelímek a vyměnila jej za svůj. Rovnou se z toho mého napila a já, abych snad nebyl zahanben, jsem následoval jejího příkladu.

„Teď jsme otrávení oba a zahyneme jako Romeo a Julie." Naklonila se ke mně, takže jsem měl možnost si z ještě větší blízkosti prohlédnout její tvář, i když přítmí mi to docela dost ztěžovalo. Ano. Její tvář měla ostré linie, které však celé tváři dodávaly na kráse. Nebylo to tuctové, i když makeupu mohla ubrat. Pod pravým okem měla trošku rozmazanou řasenku a rtěnka byla taky už trochu setřená, což ale nadýchaným rtům nijak neuškodilo. Taky jsem si všiml drobné jizvičky na bradě a znamínka na klíční kosti.

„Máš ráda Shakespeara?" odkašlal jsem si. Teď jsem si zase já přišel jako pod rentgenem. Prohlížela si mě, ale z její mimiky jsem nedokázal nic vyčíst. Podvědomě jsem se snažil trošku narovnat a netvářit se divně, ale jak se člověk nemá tvářit divně? A proč je tu najednou takové horko?

„Nemám."

„Co? Každý má rád Shakespeara."

„Já ne."

Nedůvěřivě jsem na ni hleděl a ona mi pohled oplácela s takovou zarputilostí, až jsem neměl na výběr. Pomalu jsem přikývl.

„Moje sestra Shakespeara miluje, tak jsem myslel, že ho holky zbožňují."

„No jo. Obvykle máme doma ve skříni tričko s nápisem, I love Shakespeare." Odvětila s ironickým úšklebkem a já na ni vykulil oči. Nenechal jsem se však zahanbit.

„Do této chvíle jsem o tom byl zarytě přesvědčen. Růžové pokoje, krajky, samet."

„Nezapomeň na latex a bičíky."

Musel jsem se kousnout do rtu, abych se nahlas nerozesmál.

„Já věděl, že ten korzet nebude jen tak." Prstem jsem přejel po jejím boku a dopil jsem obsah svého kelímku. Nakonec to nechutnalo zas tak zle, muselo se tomu jen přijít na chuť.

Chytila mě za ruku a s pozvedlým obočím mě přeskenovala pohledem. Podala mi další kelímek a mě hned napadlo, že je jako kouzelník Pokustón s kloboukem.

„Copak tobě se tyhle věci líbí?" vrátila se k tématu korzet, poté, co jsme probrali snad každé odvětví planety Země. V jejím hlase byla jen zvědavost, ani jediná známka pohoršení, což mě uklidňovalo.

„Možná," pokrčil jsem rameny a nechal jsem naše kolena, aby do sebe narazila.

„To bych do tebe neřekla."

„Protože vypadám, tak jak vypadám? Protože jsem jen šprt a kus hovna?"

Překvapeně na mě vykulila oči a já odvrátil pohled. Dopil jsem svůj, už ani nevím kolikátý kelímek s pitím. Určitě pod tou lavkou měla láhev toho čehosi.

„Promiň. Tohle jsem... Zapomeň na to."

Začal jsem se zvedat. Najednou mi bylo do pláče a já nikdy nebrečím a rozhodně ne na nějaké party a už vůbec ne před cizí holkou.

„Počkej přece." Chytila mě za ruku a když mi došlo, že se jí nevykroutím, tak jsem si sedl zpět.

„Není přece důvod, abys o sobě mluvil takhle. Jsi chytrý a i hezký, vtipný." Rozesmál jsem se škytavým smíchem. Lhářka jedna lichitivá.

„Můj táta si to nemyslí, víš? Podle něj nejsem nic. Ani mě nemá rád," do očí se mi začaly hnát slzy, už jsem musel začít i rychle mrkat, abych jim zabránil utéct z chatrného vězení.

„A já chci, aby mě taky jednou poplácal po rameni a řekl, že je na mě pyšný. Že je pyšný na to, jakého má syna." Mluvil ze mě alkohol. Mohl za to alkohol a mohla za to i ona. Opila mě a nabídla mi pocit bezpečí. To já jsem ten, co byl zneužit.

Ucukl jsem hlavou dozadu, když jsem na svých rtech ucítil cosi měkkého a vlhkého. Na chvíli jsem se od ní odtrhl a jako vyplašená srna jsem přejížděl očima po jejím obličeji. Tvářila se stejně vyjeveně jako já.

„Pro-promiň. Tohle. Mělo tě to utěšit. Myslím tím." Hlas jí přeskakoval, ale mně to znělo jako vyděšené pískání zvířete, které bylo zahnáno do kouta.

Chytil jsem ji za ruku a tou druhou jsem jí odhrnul vlasy z tváře. Nehýbala se, ale dle naplosti jejího těla jsem poznal, že se chystá k útěku.

Pomalu jsem se naklonil k jejímu nosu, který jsem políbil. Nevěřícně se rozesmála, ale já se nenechal odradit. Polibky jsem zasypával její obličej, až jsem se konečně dostal ke rtům.

Jestli jsem si své první intimní sblížení vůbec představoval, tak to takto rozhodně neprobíhalo. Prve bych totiž nebyl opilý, pak bych znal její jméno, znal bych ji už několik měsíců a nefňukal bych jí před tím do ramene. První polibek dala taky ona mě, co víc mohlo být horší?

To, že to může být ještě horší, jsem poznal ve chvíli, kdy jsem svým jazykem vyšel poprvé vstříc tomu jejímu. Bylo to dokonalé. V podbřišku se mi rozlévalo teplo a srdce mi divoce bušilo. To, že má víc zkušeností bylo znát, ale přesto bylo vedení tohoto polibku na mě. Byl jsem pánem této situace a přesto skutečnost ukazovala, že jsem jen její otrok.

„Měl bys jít najít svou sestru," odtáhla se a já zavrtěl hlavou. Natahoval jsem rovnou pro další polibek, ale ona mi přiložila prst na rty.

„Jsi opilý a tohle všechno, tohle všechno..." povzdechla si a skoro smutně se usmála.

Nechápavě jsem na ni zamžoural. Rty mě brněly a na tváři jsem měl, jak by řekla máma, pitomoučký úsměv. Vždyť vše bylo najednou tak dokonalé.

„Nechoď pryč."

Políbila mě rychle na rty a zvedla se. Při tom si uhladila šaty a současně si prohrábla vlasy, které byly díky mému zásahu krapet pocuchané.

Už se otáčela na podpatku, než se zastavila, vrátila se ke mně a do kapsy mi strčila papírek.

„Dobrou noc, Romeo."

„Dobrou noc, Julie."

Zavrtěla nade mnou hlavou a rozešla se pryč. Myslím, že to byla i ona, díky komu si mě Fiona pak vyzvedla, protože, jak jsem zjistil, neudržel jsem rovnováhu a chůze jsem taky nebyl zrovna moc dobře schopen. Příště to sledování budu muset naplánovat lépe a nenechat se odlákat nastrčenou vějičkou.

~
Teď je to asi sen.