„Já nevěřím tomu, žes mě fakt přemluvila. Nebyla jsem v klubu od doby, co jsem to skončila s Tomášem."

Ruka mě bolí, jak ji Lucka pevně svírá v té své. Vede mě mezi davy lidí a občas se podívá přes rameno, aby mi věnovala široký úsměv. Nedivím se, že má takovou radost, nebyly jsme spolu venku už věky.

„Já upřímně taky ne. Musíš ochutnat jeden drink, co jsem vymyslela. Možná budeš veselejší o něco rychleji než obvykle, ale to nevadí. Hodlám na tebe dávat pozor."

No jistě, další kapitola do sbírky 'Já a alkohol'. Asi se k tomu ani nebudu vyjadřovat.

Zničehonic prudce zastavíme a oči mi okamžitě vystřelí k neonové ceduli nad námi. O tomhle místě jsem nikdy neslyšela. Když se rozhlédnu kolem sebe, zjistím, že ani budovy mi nejsou povědomé a je mi najednou trochu úzko. Kam mě to ta holka zase zatáhla?

Vevnitř to smrdí po cigaretách a levných parfémech. Parket je plný na sobě nalepených těl a já se snažím držet pohled na špinavé podlaze, abych nepoutala pozornost.

Posadím se na sedačku a Lucka mi podá nápojový lístek. Nejdřív mě překvapí, že tady něco takového vůbec mají, ale než si stihnu něco vybrat, už je za mě objednáno.

„Tak, teď se rozhlýdni a řekni mi, kterýho hošana ti mám přivýst."

„Ne, ty víš, že v barech netancuju. Je to o kejhák."

Nejednou jsem kvůli těm hnusům, co jsou vám schopní nasypat do pití, málem skončila na jipce. Pár pokusů a člověk si uvědomí, že prostě lidem věřit nemůže.

„Ale prosím tebe, to jsme sem pak šly zbytečně. U tancování se nejlíp seznámíš. Koukej na některýho ukázat, nebo ti ho vyberu sama."

Neochotně se rozhlédnu. Všichni vypadají stejně, tak akorát na noc na dámských záchodcích. Když na mě Lucka netrpělivě mrkne, nahodile se otočím a ukážu na prvního člověka, který mi přijde na oči.

„Výborně. Teď tu počkej a připrav si nejhezčí úsměv, co máš. Hned jsem zpátky."

To tak. Na mužskou společnost nemám momentálně náladu. Jakmile je dost daleko, zvednu se a dojdu k baru. Mám tu holku ráda, ale asi se bude dneska bavit sama.

Objednám si Mochito. Ne dost alkoholu na opití, ale akorát na povolení nervů. Přesně to, co teď potřebuju.

Chvíli tiše usrkávám, když najednou ucítím na rameni cizí ruku. Je velká a drsná, takže Lucce určitě nepatří. Mám docela strach se otočit. Jsem tady deset minut a už na mě někdo sahá.

„Jsi to ty, Týnko?"

Takhle mi kromě kamarádek říkal jenom jeden člověk. A já odmítám věřit, že teď stojí vedle mě.

S falešným úsměvem se na něj otočím, ale neudržím se. Skoro propuknu v pláč. Vypadá přesně tak, jako když jsem odjížděla, jen se mu tričko kolem bicepsů trochu víc napíná a na tváři má lehké strniště.

„Štěpáne?"

Jako bych to jméno vyslovila naposledy včera.

„No páni, já... nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím."

Jo, to já taky ne. Musela jsem se vrátit do města kvůli rodině.

„No jo, svět je malý. Jak se ti vede?"

Doufám, že špatně. Doufám, že se máš co nejhůř to jde, protože jinak ti budu závidět a připadat si bezcenná. Určitě máš holku a skvělou práci. Možná jsi dokonce ženatý, i když nevidím prstýnek.

„V rámci možností to docela jde. Je tu někde i Verča, pamatuješ si na ni, ne?"

Ale ovšem, že ano. Tvoje sestra byla snad nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala.

„Tak matně, jo."

Vzpomínky se mi postupně promítají před očima a je to větší utrpení, než jsem si myslela.

Štěpán si objedná a já přemýšlím, které z otázek bych mohla vyslovit nahlas. Jsi single? Tu těžko. Tak, kde pracuješ? Vlastně mě to moc nezajímá. Jsem na pokraji kreativity.

„Jsi tu sama? Vypadáš jako bys zapíjela nějakou smutnou událost."

Tak vážně vypadám? Je už i Mochito známkou naprostého zdrcení?

„Ne, jsem tu s Luckou, kamarádkou od vedle. Možná si ji taky pamatuješ."

Viděl se s ní párkrát, ale skoro se nesnesli. Byla jsem buď s ní nebo s ním, nikdy ne s oběma.

„Jo, taková ta malá potrhlá, že jo? Jsem docela rád, že už jsem ji takovou dobu neviděl."

Dobře, tohle bylo asi to jediné, co mi nechybělo. Nebo, i když svým způsobem trochu. Prostě to k němu patřilo. Nebyl moc velkým fanouškem mých přátel.

„Jo, pamatuju si, že jste se moc nemuseli."

Snažím se mu úsměv oplácet. Jsem stejně nervózní, jako když jsme se před lety potkali. Paradoxně na Lucčině oslavě narozenin, když se tam dostal přes jejího staršího bratra. Já jako třeťačka zakoukaná do čtvrťáka. Nemohlo to být ještě věští cliché?

Pořádný vztah se tomu ale říkat nedalo. Chodili jsme všude spolu, spali spolu, a byla to jakási citová ruleta. Nikdy jsme tomu nedali oficiální nálepku, a i přesto jsem s ním byla v tu dobu šťastná.

„No, tak mě napadlo, nechceš se jít projít nebo tak? Možná by to mohlo dnešní večer ještě zachránit."

Neměla bych s ním jít. Už teď jsem do toho zase spadla až po uši.

„Jasně, ráda." Zvednu se a podám barmanovi peníze. „Jenom napíšu Lucce, ať ví, že odcházím."

Nechce se mi ji tady nechávat samotnou, ale nedokážu Štěpána odmítnout. Snad bude opatrná a nenajdu ji ráno někde v kanále.

Venku se ochladilo. Přitáhnu si bundu blíž k tělu, ale moc to nepomáhá. Všimne si toho. A než se naděju, drží moji ruku v té své.

Je to tak nenucené, že se mi chce brečet. Necítila jsem ho u sebe tak dlouho, že se tomu moje tělo vůbec nebrání. Postrádala ho celá moje bytost.

Dojdeme na konec ulice, ale klepu se snad ještě víc. Co to bylo zase za nápad? Očividně už postrádám selský rozum.

„Nechceš spíš, abych tě vzal domů? Budeš akorát nemocná."

Zmůžu se jenom na přikývnutí. Dovede mě ke svému autu a otevře mi dveře. Vlezu na sedadlo spolujezdce a okamžitě si strčím ruce pod stehna. Štěstí bude, jestli si ještě odemknu.

„Budeš mě muset navigovat, už nevím, kde to je," zasměje se a natáhne se přese mě, aby mi nastavil topení. Snažím se nedát najevo, jak mělce najednou dýchám.

Začínám roztávat. Několikrát mi málem položí ruku na stehno. Jsem naštvaná sama na sebe, že chci, aby to udělal. Neviděli jsme se čtyři roky, na takovým chování přece není nic normálního.

Zastaví před mým bytem. Nechce se mi vylézt už kvůli té zimě, a tak tiše sedím a přemýšlím. Neměla bych ho pozvat dovnitř? Je to slušné, ne?

Ale než se ho stihnu zeptat, osloví mě. Podívám se mu do očí a připadám si stejně zamilovaná jako kdysi. Nakloní se ke mně a položí mi dlaň na tvář. Chvěju se.

„Tak dlouho jsem doufal, že se vrátíš, Týnko," zašeptá a mnou projede vlna vzrušení. Skoro hořím. Očima visím na jeho rtech a v koutcích mě pálí slzy. Polib mě, prosím.

A pak mi vezme dech. Jeho rty jsou měkké a příjemné, opatrné, a přesto dravé a já se jich nemůžu nabažit. Je tu extrémní horko. Mačkáme se nad řadicí pákou, ale pořád to není dostatečně blízko.

Cítím jeho ruce na svých bocích. Pevně mě popadne a přehoupne k sobě na klín, čímž mi skoro vyrazí dech. Jsem uvězněna v jeho náruči a už nikdy nechci odejít.

„Jsi tak... zatraceně... krásná," procedí mezi polibky a zajede mi rukou do vlasů. Cítím, jak mi svléká bundu a dám ruce tak, aby mi rukávy lehce sklouzly k zápěstí.

Prsty opatrně obtáhne mé tetování na levém rameni. Nechala jsem si ho dát k osmnáctinám, těsně před tím, než jsme se poznali. Motýl pro mě vždycky představoval volnost a tu jsme v tu chvíli nejvíc potřebovala.

Letmo se ho dotkne svými rty. Je to úplně stejné, jako když to udělal poprvé. Odhrnu si vlasy, aby k němu měl lepší přístup a on mou citlivou kůži vezme jemně mezi zuby.

Pocit lásky, vzrušení a chtíče mě úplně přemůže. Jsme tu teď jen my dva. Po takové době jeden pro druhého. Nemusí mi říct ani slovo, abych pochopila, jak moc mě potřebuje.

A připadám si, jako bych vůbec nezestárla. Pořád hloupá, zamilovaná, ale konečně zase šťastná.