#3. Nayeon

Co dokážou rodiče? Dokážou svému dítěti ublížit, aniž by si to uvědomovali? Nebo to dělají záměrně, aby jejich dítě dělalo to, co oni chtějí a nebrali přitom ohled na to, že to dělat nechtějí?

,,Korejština?! Zbláznila ses?" Vysmívala se mi matka. ,,Řekni mi, co z tebe pak bude?"

,,Korejštinářů je málo, navíc by mě to bavilo. Už teď mám nějaké základní znalosti." Obhajovala jsem se.

,,A ty si myslíš, že tě někde vezmou jo?" Smála se mi. ,,Raději zůstaň u filmu. Tam máš aspoň nějaké lepší uplatnění."

,,To mám zůstat u něčeho, co mě nebaví?" Zeptala jsem se s jasným odporem. Nebavil mě tenhle obor. Chtěla jsem jinam.

,,Práce tě nemá bavit. Má tě uživit."

,,Aha. To, že ty děláš práci, která tě nebaví znamená, že i já to musím dělat?" Byla jsem už celkem naštvaná. Čekala jsem nějakou podporu.

Na to mi už neodpovídala. Povzdechla jsem si a šla zpět do svého pokoje. Mrzelo mě to. Nějak jsem nadějně doufala, že mě podpoří a ne, že mě bude nutit pokračovat v tom, co mě dusí.

Byla jsem ale rozhodnutá, že na korejštinu půjdu a nikoho se už ptát nebudu.

Znáte ten pocit, když jsou všichni proti vám? Nemáte se o koho opřít. Všichni vám říkají, ať se vzpamatujete, ale vy vlastně nemáte z čeho?

Studovat asijský jazyk byl mým snem, ale na japonskou filologii mě nevzali. Řekla jsem si, že rok počkám a zkusím to znovu. Během léta, kdy jsem se snažila naučit se slovíčka, jsem zjistila, že mě korejština bavila víc. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá.

,,Ty sis jako vážně nechala změnit jméno? Ty jsi fakt blbá!" Vrtěla nademnou matka hlavou.

,,Ano změnila, líbí se mi víc."

Nejen, že jsem byla rozhodnutá korejštinu studovat, chtěla jsem tam i žít. Najednou se tohle stalo mým snem.

,,Ty jsi fakt vypatlaná Nicolo, vzpamtuj se."

Zněla tak povrchně. A to víc se mé přesvědčení utvrdilo. Nikdy jsem v téhle zemi nechtěla žít do konce svého života. A ani rodiče pro mě už nebyli důvodem tady zůstávat.

Bolelo mě to. Bylo to jak ze strany matky, tak i otce. Oba měli představu, co ze mě bude.

Otec ze mě chtěl mít dobrou optičku, matka zase cokoliv, co by vydělalo balík. Dá se říct, že jsem oba zklamala. Ale nemrzelo mě to.

,,Ty chceš na korejštinu? Páni, to je úžasný! Jen do toho běž!" Řekla mi Kate a nadšeně se usmívala.

Překvapeně jsem se na ni dívala. Lidí, kteří mě nepodporovali, bylo tolik, že jsem věřila, že v tom zůstanu sama.

,,Co se tak díváš? Řekla jsem něco špatně?" Zeptala se a upravila si brýle.

,,Vůbec ne, jen jsem nečekala, že mě podpoříš." Zasmála jsem se trochu nervózně.

,,A proč by ne? Je to tvoje rozhodnutí! Já myslím, že je to skvělé! Takových lidí je málo." Uculila se.

Musela jsem se usmát. Mé odhodlání najednou bylo o dost větší.

Kate je blondýnka a někdy dělala čest své barvě vlasů. Chvíli jí trvalo, než jí něco došlo. I přesto byla mou nejlepší kamarádkou, kterou jsem kdy měla.

,,Slečno Nayeon."

Začal semestr a já okamžitě začala hledat někoho, kdo by korejštinu doučoval. K čemu mi jsou slovíčka, když neumím gramatiku? Pro mé štěstí ve městě doučovala korejštinu jen jediná holčina. Byla jsem šťastná, ještě šťastnější jsem byla, když mi řekla, že ten obor studuje a v Koreji už byla.

Scházely jsme se každou středu v kavárně a když mě zrovna neučila, vyprávěla mi své zážitky z Koreji. Tak ráda jsem to poslouchala a chtěla jsem tam o to víc.

,,Nayeon, začni okamžitě šetřit!" Napsala mi Kate a poslala odkaz, kde byly letenky do Koreji za krásnou cenu.

,,Jdu na to!" Odepsala jsem a okamžitě si začala hledat brigádu.

Během mých příprav na přijímačky jsem tvrdě pracovala ve dvou brigádách. Tak moc jsem si přála tam jet. Byl tu ale jeden malý háček. Mám paniku z letadel. Byla jsem ale odhodlaná to překonat.

,,Ty jsi nedala druhý pokus zkoušky?! Ty jsi tak neschopná! Fakt na to jen sereš!" Křičela na mě matka.

,,Aha. Jak jinak že?" Řekla jsem a zavřela se v pokoji.

,,Já ještě neskončila! Víš kolik peněz ta škola stojí! Tak se podle toho chovej!"

,,Jako bys to platila ty!" Zvýšila jsem hlas.

Byla jsem naštvaná jak na ni, tak na sebe. Jediné co mi platila byly koleje, peníze na obživu mi posílal otec. Tohle neustále shazování mě tak vytáčelo a já se cítila ještě hůř. Neměla jsem podporu a ještě k tomu mě shazovali. Nechci říct, že bych své rodiče nenáviděla, ale ráda je taky nemám. Rodič by měl své dítě podporovat v jeho rozhodnutí o budoucnosti.

Otevřela jsem oči. Viděla jsem dost mlhavo. Byla jsem znovu v téhle hnusné realitě. Tak jsem si přála je už znovu nikdy neotevřít.

,,Jste vzhůru. Jak je vám?"

Zaslechla jsem hlas. Zněl ale tak vzdáleně. Byla jsem asi úplně mimo. Věděla jsem, kde jsem. V nemocnici. Ten pach desinfekce snad jinde ani není. Podívala jsem se směrem, odkud šel hlas.

San, jeden z těch, které jsem připravovala na stage.

Držel mě za ruku. Tak moc jsem se mu chtěla vytrhnout, ale byla jsem tak slabá, že jsem to nechala být. Bylo mi to ale dost nepříjemné.

Nejspíš mu to došlo a ruku mi pustil. ,,Promiňte." Řekl potichu. ,,Jak je vám?"

Kdybych měla sílu mluvit, řekla bych, že mi nikdy nebylo hůř. Nic mě nebolelo, ale bylo mi špatně od žaludku. Co bylo horší byla moje psychika. S tou jsem byla v háji. Měla jsem pocit, jako by ze mě na sílu něco vyrvali a vzali si to. Možná kus mé duše? Asi by se to tak dalo nazvat.

Znovu jsem se na něho podívala. San se díval do země. Vypadal vyčerpaně a skoro bych řekla, že cítím z něho lítost. Ta mi ale nepomůže. Možná mi zachránil život, ale já nevím, jak mám s tímhle žít. Co moje práce? Jak tam budu moct chodit, když vím, že je tam budu vídat.

Ne, dám výpověď. A dál? Nevím. Nevím, co budu dělat. Kde budu pracovat a jestli vůbec. Na chvíli jsem uvažovala, že bych se vrátila do své rodné země, ale tuhle myšlenku jsem hned zahnala.

Slyšela jsem telefon a podívala se tím směrem, byl můj.

San ho vzal.

,,Slečno Nayeon, potřebujeme vás dnes večer."

,,Tady San. Slečna Nayeon je teď v nemocnici. Nemůže přijít."

,,V nemocnici? Proč proboha?!" Zděsila se moje nadřízená. Všechno jsem slyšela.

Stiskla jsem mu ruku, dívala se na něho a lehce jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem, aby jí to říkal.

Povzdechl si. ,,To vám možná řekne sama, teď ale musí odpočívat."

Slyšela jsem z telefonu hlasitý a dlouhý povzdech. ,,Dobrá, pozdravuj ji ode mě a řekni jí, že se za ní kdyžtak stavím."

,,Vyřídím." Přikývl San. ,,Nashledanou." Řekl a mobil položil zpět na stolek.

Povolila jsem stisk a dívala se do stropu.

,,Slečno Nayeon?" Zeptal se San opatrně

Podívala jsem se na něho.

,,Přijdeza vámipolicie."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nechci."

,,Proč ne?"

,,Hej, jestli jen cekneš, tak se to třeba taky bude opakovat." Zazubil se a strčil do mě.

Hrklo ve mě a začala se třást. Nemohla jsem to říct.

Viděla jsem, jak se kousal do rtu.

,,To je v pořádku, až se budete cítit, tak to řeknete." Usmál se mě.

Jenom jsem přikývla. Nehodlala jsem mu to říkat.

Zavřela jsem oči, ale jakmile jsem to udělala, znovu jsem viděla ty tváře. Každého z nich. Slyšela jsem jejich vdechy a smích. Hned jsem oči znovu otevřela.

Proč se mi tohle děje?