#7. Nayeon

Snažila jsem se pomalu dýchat. Nádech, výdech. Hezky pozvolna. Nikdy mě nenapadlo, že bude pro mě dýchání tak náročné. Kontrolovala jsem každý svůj nádech i výdech.

Pořád jsem měla v hlavě tu noc. Vybavovala se mi každá tvář, každé jméno, každá chvíle, kterou jsem s nimi trávila v práci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že by byli něčeho takového schopní.

Nádech, výdech. Pomalu.

Dostávala jsem od nich pozvánky na kávu, nebo do kina. Ale slušně jsem vždycky odmítala. Šéfová mě na tohle vždycky upozorňovala. Myslím si ale, že zrovna tohle by ani ji nenapadlo.

Nádech.

Přemýšlela jsem, jestli jsem jediná, komu to udělali. Nebo jsou i jiné ženy? Jestli ano, řešily to?

Výdech.

Cítila jsem se tak... Ponížená. Nedokázala jsem se bránit, ani jsem nemohla. Kdybych jim ublížila, mohli by mě ihned deportovat zpět. A moje nevinnost? Ta byla náhle pryč. Vždycky jsem měla jinou představu, jak bych o své panenství přišla, nebo komu bych ho dala. Tohle by mě nikdy nenapadlo. Chtěla jsem čekat. Na někoho, koho budu mít ráda a byla si jistá, že mi neublíží.

Mrzelo mě to. Neměla jsem v životě nikdy moc štěstí. Ať už se to týká rodiny, nebo přátel. Rodina mi neustále nadávala, pro přátele jsem byla ta poslední možnost. Vždycky jsem byla jen chvilkové.. jako to říct? Vzrušení? To nebude asi to správné slovo. Zkrátka jsem jiná než ostatní, mám přirozeně bílé vlasy, béžové oči, a to lidi lákalo. Ale jen na chvíli. Když si mě okoukali, už jsem je nezajímala, a našli si někoho lepšího. Kolikrát se i stalo, že mě zradili, když si získali mou důvěru. Už tenkrát nebylo jednoduché pro mě někomu věřit.

Je mi to líto, vždycky jsem se pak cítila sama.

Bylo pro mě čím dál těžší dýchat. Na hrudi me tlačilo a srdce mi bilo tak, jako by to měly být poslední údery.

Nádech Nayeon, nádech!

Nešlo to, nemohla jsem se nadechnout a začala se mi před očima jevit tma. Cítila jsem znovu bolest po celém těle. V mysli jsem viděla jen ty obličeje. Na kůži jsem cítila jejich doteky, které mi byly tak odporné.

,,Slečno Nayeon..."

Slyšela jsem to už spíš jen vzdáleně. Ocitla jsem se v kleci, ze které nebylo úniku. Nebyl tady ani nikdo, kdo by mě odsud dostal. Jenom já, klec a tma. Cítila jsem se nahá, tak bezzbraná, bylo tak snadné mi ublížit. Mělo vůbec cenu se bránit?

V mé kleci jsem schoulená do klubíčka a čekám na svůj konec, který jsem si už tak moc přála. Prosím, jen ať je to rychlé a bezbolestné. A hlavně.. ať už to je. Nedokážu s tím žít, ani nechci.

Až zemřu, chci se stát květinou, která bude tak daleko od lidí. Jenom bych rostla a kvetla. Byla bych krásná květina, které by nikdo nemohl ublížit. To bych si přála. Prosím, jestli něco tam nahoře existuje, vyslyš mé přání. Nikdy jsem o nic nežádala, tam prosím, dopřejte mi aspoň tohle.

Cítím chlad, všude na svém těle. Až na jednom místě. Má ruka. Citila jsem hřejivý dotek, který byl i příjemný. Dívala jsem se na ni. Proč je to jediné místo, kde cítím teplo a slabý pocit bezpečí? Jakoby mě něco chtělo chránit. Ale já nechci být chráněna. Chci zemřít, naposledy vydechnout a mít klid. Tak proč mě držíš?

Sane, vím, že jsi to ty. Pořád mě držíš za ruku a táhneš mě zpět do téhle odporné reality. Proč to děláš? Nepřeju si to. Jenom prodlužuješ moje trápení. Já vím, že si přeješ, abych žila. Opravdu to vím. Ale víš co? Nikdo nikdy nechtěl vědět, co si přeju já. Odpusť mi, ale tvé přání nemůžu, ani nechci splnit. Aspoň jednou se chci sama rozhodnout.

Říkáte, že můj únik do Koreji bylo mé rozhodnutí? Mýlíte se. Bylo to rozhodnutí, které jsem musela udělat. Jinak bych se tam utrápila. Ale co tady? Ze začátku jsem byla šťastná. Teď už ne, chci se sama rozhodnout, co udělám se svým životem. Nezlobte se na mě, ale to rozhodnutí je můj život ukončit.

Odpusť mi Sane. Jsi milý, určitě nejsi takový, jako tví přátelé. Nemůžu ale mezi tebou a nimi zarazit kůl. Tahle situace by vás mezi sebou poštvala a nakonec byste mě stejně všichni nenáviděli.

Co bych dělala pak? Znovu utekla? Nebaví mě to už.

Cítím obrovskou bolest na hrudi.

,,Ještě jednou! Raz, dva, tři!"

Bolí to. Ubližujete mi.

,,Dostaňte ji prosím zpět."

Sane, prosím.. přestaň. Nech mě jít.

Vzlykal, proč? Kvůli mě? Nebyli jsme si blízcí. Jenom mi nechtěně zachránil život. To je ale vše. Já si o to neprosila.

Vzdycky byl neposlušný, když jsem ho měla upravit, pořád se vrtěl a nezůstával v klidu. Bylo umění dokončit práci.

Vzpomínky. Vidím je. Sane, ty jsi vážně pako! Byl vždycky jediný, kdo mě s úsměvem zdravil. I přesto, jak byl neklidný, za mou práci mi poděkoval a dával najevo, že se těší na příště. Kolegyně mi i říkaly, že vypadal smutně, když jsem nebyla v práci. Vzdycky jsem jen mávla rukou. Až teď si to uvedomuju.

Víš co Sane? Dobře, dej mi důvod, abych ve svém životě pokračovala.

,,Máme ji!" Vykřikl doktor a odložil defibrilator.

,,Děkuju." Vzlykal San a podlomila se mu kolena.

Se vší silou, která mi zůstávala jsem pootevřela oči. Byla jsem tady, v bílém nemocničním pokoji. Kolem mě bylo několik doktorů a San.

,,Vítejte zpátky." Usmála se na mě doktorka, která mě měla na starost.

Nevím jestli mám děkovat. Jenom jsem mlčela a dívala se do stropu.

Mé srdce opět bilo pravidelně a dech byl klidný.

Cítila jsem, ze mi San opět tiskne ruku a určitě odmítal mě pustit, i kdybych sebevíc protestovala.

Podívala jsem se na něho, byl skleslý, vlasy mu podaly do obličeje a po tvářích mu tekly pramínky slz. Záleželo mu na mě? Tak ráda bych tomu věřila. Poprvé kvůli mě někdo plakal.

,,Promiň mi to." Zašeptala jsem a ruku mu stiskla.

Podíval se na mě a mou ruku si opřel o tvář. ,,Nemůžu vás nechat jít." Špitl smutně. ,,Prostě nemůžu."

,,Já vím." Řekla jsem a jemně ho na tváři pohladila. ,,Proto jsem zase tady."

Potahoval a díval se na mě. Vypadal, že jsem mu teď vážně ublížila. Řekla jsem ale jen, co jsem cítila. Věřila jsem, že to pochopí.

Pořád jsem ho hladila na tváři. ,,Sane, dej mi důvod pro to, abych žila."

Stiskl mi ruku víc, nebyla jsem schopná ho dál hladit. Viděla jsem, že ho má žádost zaskočila. Chtěla jsem ale vědět co si myslí a co mi na to odpoví. Chci se teď a tady rozhodnout, co budu dělat.

Podíval se mi do očí. ,,Dám vám jich tisíce."

Dobře, rozhodla jsem se.