OVCE skončily a studenti sedmých ročníků mohli konečně vydechnout. Trojice Nebelvírských dívek se společně s Poberty vydala na procházku k jezeru. Jejich pobyt v Bradavicích se chýlil ke konci a oni chtěli zbytek času strávit společně. Po dlouhé době se zase dokázali smát, aniž by měli výčitky, že by měli stále ještě truchlit. Všichni věděli, že přesně to by Roxy chtěla. Aby žili dál. Ona už možná neměla šanci splnit si všechny své sny a žít takový život, jaký si vysnila, ale oni ano. A možná i právě proto to museli udělat. Pro ní.

Zrzavá dívka z ničeho nic popadla za ruku Nebelvírského Chytače a společně s ním se rozběhla od skupinky přátel. Černovlasý chlapec se zákeřně usmál, načež si přehodil blonďatou dívku přes rameno a už s ní upaloval k jezeru. Obtloustlý chlapec vyprávěl jakousi historku svému hnědovlasému kamarádovi, jež měl v jedné ruce nějakou knihu. Brunetka, která kráčela kousek za chlapci, si hnědovláska pozorně prohlédla. Vlasy měl už poměrně dlouhé a rozcuchané. Potřebuje ostříhat. Medové oči byly jako obvykle milé, tvář zdobil jemný úsměv. Dívčinu pozornost přitáhla tenká jizva, jež se mu táhla až k uchu. Na sobě měl volné tričko, jež mělo u dolního lemu drobnou dírku, kterou většina lidí přehlédla. Světlé džíny měl už poměrně oprané a i je sem tam zdobila nějaká ta díra. Jednu kapsu měl nacpanou, což brunetku ani v nejmenším nepřekvapilo. Čokoláda. Uchechtla se v duchu. Oddělila se od dvojice chlapců, jež mířila k jezeru za jejich přáteli. Zastavila se pod obrovským stromem a své velké oči upřela před sebe.

Konec roku byl tady. Zbývalo jen několik dní. Několik krásných dní. Pomyslela si Nel. Několik krásných dní, po kterých se všichni vrátí do svých domovů. Lily ke svým rodičům, jež už se jí nemohli dočkat. Možná, že se jí jednou podaří urovnat vztahy se sestrou, jež ji momentálně neměla příliš v lásce. Na blondýnku bude na nádraží čekat její starší bratr, který si prý konečně našel nějaké děvče. Zatím bude Sam bydlet u rodičů a hned po prázdninách nastoupí v nějakém málem obchůdků s oblečením. Třeba bude mít jednou v Příčné ulici vlastní obchod. Nebelvírský Chytač se se vrátí ke svým rodičům společně se svým černovlasým kamarádem, který plánuje se co nejdříve od nich odstěhovat, aby jim nepřekážel. Mohl si dovolit vlastní byt, protože mu nějaký jeho příbuzný odkázal peníze. Podrobnosti brunetka neznala. Na Petera doma čekala milující maminka, jež doufala, že si chlapec najde práci na ministerstvu. Někteří rodiče mají prostě vysoké cíle... Hnědovlasý chlapec se už těšil na své rodiče, jež jej už nedočkavě očekávali. A nejen jeho. V posledním dopise, který Remusovi přišel, bylo pozvání pro Nel. Měla u Lupinových strávit alespoň část prázdnin. Na všechny někdo čeká. Blesklo dívce hlavou. Na mě ale ne. Ona měla jen Minervu, která ani nebyla její pravou příbuznou. Nel se prostě ocitla v jejím životě bez pozvání. Jako nezvaný host.

Tohle dívku bolelo. Myšlenka, že ona nikam nepatří. Vždyť ani nevěděla, kým vlastně je. Eleanor Heather... A dál? To byla ta otázka. A jak dál? Jak se představí až půjde vypovídat na Ministerstvo kouzel? Eleanor Heather a něco si vymyslete? Kdo vlastně byla tahle drobná brunetka s jizvou v jednom koutku rtů a velkýma, oříškovýma očima? Dívka, jež nezapadla do své doby. Čí jméno ale nesla? Které jí patřilo? Z myšlenek ji vyrušili kroky. Překvapeně se otočila.

Její oči pohlédly do medových. "Co se stalo?" zeptal se chlapec. "A neříkej prosím, že nic." požádal dívku, jež se k němu znovu otočila zády a jednou rukou se opřela o strom, pod nímž stáli. "Kdo jsem?" zeptala se. "Cože?" nechápal hnědovlásek. Brunetka se smutně usmála a přes rameno na chlapce pohlédla. Když spatřila jeho nechápavý výraz, otočila se k němu čelem. "Ptám se tě, kdo jsem. Kdo podle tebe jsem, Reme? Já to totiž nevím." rozhodila bezmocně rukama. "Jsem Brownová? V téhle době nemám právo nosit jejich příjmení. Nebo jsem McGonagallová? Těžko." uchechtla se. "Nemám s Minervou společnou ani kapičku krve." "Rodina není jen o krvi, Nellie." připomněl dívce chlapec. "Máš pravdu. Ale příjmení dědíš po rodičích. A já příjmení McGonagallová nezdědila." "Brownová ale ano." upozornil ji Remus jemně. "To jo, jenže..." "Jenže co?" naléhal chlapec. "Já si jako. Brownová nepřijdu. Nevím proč. Možná se toho stalo tolik, že už jsem ztratila ponětí o tom, kdo vlastně jsem." s úzkostí, jež se zračila v jejích oříškových očích, hleděla na chlapce, jež ji nechápavě pozoroval.

Několikrát naprázdno otevřel pusu, než se konečně odhodlal promluvit. "Nellie, ty jsi ta nejkrásnější čarodějka, jakou jsem kdy poznal. Máš neskutečné kouzlo, které jsem nemohl přehlédnout ani já. A že jsem se snažil." ušklíbl se. "Jsi neskutečně tolerantní, dokážeš odpouštět. Jsi ochotná, každému pomůžeš. Máš obrovské a dobrosrdečné srdce, které si nejde nezamilovat. Neznám člověka, který by tě poznal a neměl by tě rád. Často se uzavíráš do sebe, miluješ knihy a jsi neskutečně chytrá a nadaná dívka. Kytku bych ti asi úplně nesvěřil..." Nel se zasmála. "Ale svůj život ano. I přesto, že tě znám necelé dva roky, mám pocit, jako kdybych tě znal celý svůj život. Sdílím s tebou svou bolest, své nejhorší vzpomínky a ty se mnou na oplátku sdílíš ty své. Ani jeden z nás není dokonalý a nikdy ani nebude. Občas se neshodneme, ve spoustě věcích se lišíme. Učíme se respektovat jeden druhého. Za ten čas, co tě znám, už jsem stačil poznat, jak trpělivá a laskavá umíš být. Když se však naštveš, jde z tebe hrůza. Bráníš nevinné a nesnášíš nespravedlnost. Nemáš ráda falešné lidi. Na nic si nehraješ. Jsi jaká jsi a přesně takovou tě miluji." usmál se na ni chlapec a jemně ji pohladil po tváři.

Brunetka měla slzy na krajíčku. "Pokud ti ale tolik záleží na tom, jaké příjmení ti doopravdy náleží..." Remus zašátral v kapse džín a vytáhl z ní starou krabičku. Nel překvapeně vyvalila svá oříšková očka. Chlapec poklekl na jedno koleno a krabičku otevřel. Odhalil tak zlatý prsten s drobným kamínkem. "Tento prsten patřil už mé prababičce. Od té doby jej dědí dívky v naší rodině. Jelikož ale moji rodiče mají jen mě, dostal jsem jej já, abych ho dal dívce, která bude jednou nosit moje příjmení." Dívka mu se zatajeným dechem naslouchala. "Co říkáš, Nellie? Přijmeš příjmení Lupinová a staneš se mou ženou?"

Nel ucítila, jak se její vědomí vzdaluje. Už nestála na pozemcích školy. Nyní se nacházela ve Společenské místnosti Nebelvíru na začátku sedmého ročníku. Pozorovala dvojici studentů, jež spolu stála dál od ostatních. "Takže si mě nechceš vzít?" zasmál se zrovna mladý vlkodlak. Brunetka nad tím protočila očima. "Zeptej se mě až na konci ročníku." šeptla mu do ramene. "Až tehdy?" "Držme se hezky plánu, pane Lupine. Přeci jen se teď musíme věnovat škole a ne plánovat svatbu." vyplázla na něj jazyk, když se vymanila z jeho objetí. "Stejně se tomu nevyhneš." varoval ji chlapec s širokým úsměvem a ona v tu chvíli nemohla být šťastnější. "To doufám."

Několikrát zamrkala. Byla zpět v přítomnosti a čelila pohledu medových očí. A stejně, jako na začátku ročníku, nemohla být šťastnější. Jednou rukou si otřela slzu, jež se jí kutálela po tváři a široce se na chlapce usmála. "Ano."

_______________________________________

Nevím, jak vy, ale já na tuhle kapitolku čekala už poměrně dlouho. 😁 Konečně jsem se dočkala! 🤣😍

Tak jo, zbývá nám pět kapitol! 😱

Doufám, že se vám tahle líbila. 😶🙄

💋🤗💖