Tma. Strach. Křik. Najednou před dívkou zhmotnil obrovský, majestátní hrad, z něhož vyběhla černovlasá dívka s obtloustlým chlapcem. Had se blížil k drobné dívce, jež ležela na zemi a nebyla schopná cokoli udělat. Těsně předtím, než se do bledé kůže jejího krku zabořily hadí zuby, zavřela oči. Očekávala bolest, která nakonec nepřišla. Brunetka několik zamrkala, načež pohlédla na dívku, jež se na ní skláněla. "Roxy." vydechla. Netušila, co se dělo dál. Byla schopná soustředit se jen na postavu, jež na ní upírala nenávistný pohled, na svůj strach. Následovala dvě slova, jež v jediné vteřině dokážou někoho připravit o život. Zelený paprsek mizící v dívčí hrudi. Černovláska se bezvládně zhroutila k zemi. Brunetka ji objala a tehdy pohlédla do dívčiných prázdných, mrtvých očí.

"Ne!" vykřikla Nel a prudce se posadila. Pro tvářích jí stékaly slané slzy, zrychleně dýchala a její srdce bilo jako o život. "Ne." šeptla si sama pro sebe a postavila se na roztřesené nohy. V koupelně si studenou vodou opláchla obličej. Vzpomněla si na noční můru, jež ukončila její spánek. To nebyla jen noční můra. Připomněla si dívka a promnula si spánky. Tohle se stalo. Všechno to bylo ještě moc čerstvé. Dívka před očima znovu viděla mrtvé oči své kamarádky. Tušila, že toho se už nikdy nezbaví. Že jí ten pohled bude strašit při každé příležitosti. Přesto na to nebyla připravená. A nikdy ani nebude.

Nespletla se. Noční můra, jež pramenila z událostí kterými si dívka byla nucena projít, se jí neustále vracela. A to nejen po dobu, co byla na návštěvě u Weasleyových, ale i po návratu do školy. Každou noc se drobná dívka probouzela s křikem, se slazami v očích a nesnesitelnou bolestí, jež jí stahovala hrudník. Naštěstí na to Nel nikdy nebyla sama. Pokaždé, když svým křikem probudila i své dvě spolubydlící, nedostala vynadáno, naopak. Její kamarádky jí nic nevyčítaly. Vždy si vlezly k ní, obaly ji a až do rána zůstaly s ní.

Některé věci chtějí čas. Člověk se s ničím nevyrovná z minuty na minuty, ani bolest tak rychle neustoupí. Musela počkat. Nejen Nel, ale i její kamarádky a Poberti. Všichni cítili, že se něco změnilo. Že od chvíle, kdy přišli o jednu z nich, bylo něco jinak. Jako kdyby k sobě měli najednou blíž. Jako kdyby je smrt jejich černovlasé kamarádky ještě více stmelila. Najednou si jeden druhého vážili mnohem více. Kdykoli je mohlo něco rozdělit. Proto se každá vteřina najednou stala důležitou a cenou. Protože v každé vteřině se mohlo stát něco úžasného, co se jednou stane něčím, na co budou rádi vzpomínat. Nakonec to budou jen vzpomínky lidí, co nás milovali, tím, co po nás zůstane. Díky nim budeme stále žít. V srdci lidí, kteří nás znali a měli rádi. Díky nim nebudeme zapomenuti.