Opřela se o zápěstí a pomalu vstala. Tehdy nebyla schopna svého bratra zachránit. Kevin zemřel. Zemřel a ona byla nucena se na to dívat. Znovu se v takové situaci již ocitnout nechtěla. Několikrát se zhluboka nadechla, otřela si slezy ze své bledé tváře a vydala se k pracovně ředitele školy. Byla odhodlaná bojovat za to, aby další člověk nemusel pocítit tu bolest, jíž si ona byla nucena projít. A tak s myšlenkou na dvě ještě nenarozená dvojčata stanula před chrličem, jež požadoval heslo. Začala tedy vyjmenovávat všelijaké sladkosti až do chvíle, než jí chrlič konečně uvolnil cestu. Sirupové košíčky. Zavrtěla dívka nechápavě hlavou, načež se ocitla před dveřmi, načež rázně zaklepala a po zaznění dále, vzala za kliku.

"Pane řediteli." oslovila muže, jež seděl ve svém křesle a přes obroučky brýlí ji pozoroval. "Eleanor. Co tě přivádí do společnosti starce, jako jsem já?" Dívka se přes neblahé okolnosti, jež ji sem zavedly, usmála. "Jistě vás nemusím upozorňovat, že se nacházíme na začátku bitvy." "To opravdu není nutné." přitakal muž. "Spíš mi pověz, bude toto definitivní konec války?" Na to dívka neměla přesnou odpověď. "Dnešní den rozhodne o našich životech, pane. Upřímně doufám, že dneškem veškeré boje končí." "Jsi si vědoma toho, že i přesto, že válka skončí, bojovat se bude dál?" upozornil děvče profesor. "Jsem. Smrtijedi se ani po pádu svého pána jen tak nevzdají. Alespoň někteří z nich... Nakonec ale budou všichni pochytáni. Dřív nebo později to všechno skončí." "Doufejme." souhlasil s dívkou ředitel. Načež otevřel šuplík svého stolu a položil před brunetku pět předmětů. Deník, prsten, medailonek, pohár a nakonec diadém. Z druhého šuplíku vytáhl dva ostré zuby, k nimž dívka okamžitě pocítila jakýsi odpor. "Baziliščí zuby. Hádám, že je nevidíš poprvé." odhadl muž. "Byly v mých vidinách. Navíc je znám z vyprávění. I v mé době zničily viteály. Ne všechny, ale některé z nich ano." odpověděla Nel, zatímco si předměty vkládala do své kabelky. "Jistě. Vzpomínám si, jak si mi ten příběh vyprávěla. Statečný to hoch..." "Nejen on. Nebyl na to sám." "Jistě. To ale ty také ne." "Máte pravdu." přikývla dívka. "Měla bys jít. Brzy to vypukne." Nel tedy vstala a zamířila ke dveřím. "Pamatuj si, Eleanor, že ne vše je vždy takové, jaké se na první pohled zdá." S přikývnutím vzala za kliku a nechala ředitele školy samotného s jeho myšlenkami.

Sama toho měla na přemýšlení víc, než dost. Věděla však, že teď na to není ta pravá chvíle. Na nic nečekala a zamířila zpět do Nebelvírské věže, kde by s trochou štěstí mohla narazit na své přátele. Chodby byly k jejímu překvapení prázdné. Bylo však jen otázkou času, než v celém hradě vypukne panika. Bála se, aby si v tom zmatku studenti ještě sami neublížili. Nezbývalo jí než doufat, že se jejím přátelům povede dostat pryč co nejvíce dětí. Nechtěla, aby k úrazu přišlo zbytečně moc nevinných lidí. Dokonce jí už několikrát napadlo, že by Poberty a holky poslala do Prasinek s tím, že je za chvíli dožene. Tušila však, že by jí to nevěřili. Ona se však bála o jejich zdraví. Nechtěla, aby někdo z nich přišel k úrazu. Oni a Minerva byli jediná rodina, kterou měla. Nemohla o ně přijít. Prostě nemohla.

_______________________________________

Tohle je pro dnešek poslední kapitolka. 😉 Zítra je u nás Masopust, takže nebudu mít moc času. Snad stihnu napsat alespoň jednu kapitolku. 😶🙄

💋🤗💖