Za okny svítilo pozdní slunce, skupinka Nebelvírských studentů sedmého ročníku seděla u krbu ve společenské místnosti a něčemu se smála. Jeden chlapec a jedna dívka s nimi však nebyli. Peter se nacházel neznámo kde. Na jeho nepřítomnost si však všichni už zvykli. Poberty to sice trápilo, ale nemohli jej nutit, aby s nimi trávil svůj volný čas, když o to sám nestál. Druhým chybějícím článkem této skupinky byla drobná brunetka, jež v onu chvíli seděla u stolu v dívčí ložnici nad kusem pergamenu. Hlavou jí prolétla vzpomínka, jak zde v lednu psala dopis pro Freda. Psaní, jež psala nyní, pro ni mělo ještě větší hodnotu. Nepatřilo totiž jednomu člověku. Bylo určeno těm, jež zabírali.v jejím srdci největší místo.

Nenapsala jsem zde žádné oslovení, protože jsem nebyla schopna přijít na to, které se sem hodí nejvíce. Nemusíte se děsit. Tento dopis není sbohem, i když by jím být měl. Nejsem totiž schopna se s vámi rozloučit přesto, že vím, že pokud tento dopis čtěte, jsem už pravděpodobně mrtvá.

Je mi jasné, že pokud jsem opravdu zemřela, má většina z vás spoustu otázek. Mohla by je zodpovědět Lily, Roxy nebo Sam. Protože ony jako jediné věděly, co všechno se za mou vidinou skrývá. Ani ony však nevěděli vše. Říct, že předměty, které jsem se pokoušela zničit a vy jste mi pomáhali, musí být zničeny, bylo to jediné, co jsem vám všem říct mohla. Jistě vám došlo, že nebyly obyčejné. Jednalo se o viteály. Někteří z vás možná vědí, co jsou zač a ti kteří ne, se to určitě časem dozví.

Občas si říkám, co vlastně znamená slovo osud. Něco, co by se mělo stát? Něco, co stát musí? Těžko říct. Možná žádný osud neexistuje a všechno, co se stalo je jen náhoda. Když jsem přišla do této doby, byla jsem ztracená. Ztracená v sobě samé. Díky vám všem se mi podařilo zjistit, kým že to vlastně jsem. Dívkou, jež ztratila bratra, byla vytržena ze své doby a rozhodla se vzdát své rodiny, aby získala novou. A také, že ji ziskala.

Získala báječnou tetu, jež pro ni byla mnohem víc. Stale se její druhou matkou, vzorem toho, jaká by sama jednou chtěla být. Nikdy si mi neřekla, Minervo, jak vznikla jizva, jež máš na tváři. A já se rozhodla, že se na ni nikdy nebudu ptát. Proč? Protože to je tvé tajemství a pokud bych se zeptala, je možné, že bych jej zjistila i bez tvého svolení. A to by nebylo fér. Každý máme právo na soukromí. Já nikomu z vás také neřekla vše. Poslední věc, kterou ti chci, teto, říct, je to, že si nesmírně vážím toho, že si tu pro mě vždycky byla. Starala si se o mě jako o vlastní a já jsem ti za to nesmírně vděčná.

Sam, pravdou je, že stále netuším, jaká je tvá budoucnost. A přesto, že bych se na ní mohla zeptat a sdělit ti to, tak to neudělám. Já sama bych byla radši, kdybych nevěděla, jak to celé dopadne, protože jestli to nemůžu změnit, je lepší nevědět. Za tu dobu, co tě znám, jsem měla častokrát chuť ti jednu vrazit. Jsi drzá, panovačná a občas nesnesitelná. Jenže právě takovou tě mám ráda. My všichni.

Tím, že jsem chtěla Sam jednu vrazit, se dostávám k tobě, Bradavický casanovo. Ty jsi totiž na ránu ještě častěji, než Sam. A to je co říct... Nemůžu ti však nepřiznat, že jsem se díky tobě naučila spoustě věcem. Když jste si ke mně tehdy ve vlaku přisedli, řekla jsem si, že tebe nikdy nebudu mít ráda. Že jsi přesně ten typ člověka, které nesnáším a snažím se od nich držet dál. Ne vždy má však člověk pravdu a já časem zjistila, že jsi úplně jiný, než jsem si myslela. Jsi čestný, statečný, spravedlivý a velice chytrý. Také jsi přerostlé děcko a mám dojem, že se ze svých chyb nikdy nepoučíš. Všechny děti musí jednou vyrůst. Řekla bych ale, že na tebe to neplatí.

Milá Roxy, nebuď vždy tak upjatá. Někdy je potřeba se odreagovat a pobavit se, což jsi možná už alespoň trošičku pochytila. Knížky ti sice nabízí překrásný svět, do kterého můžeš kdykoli uniknout, není však reálný. Pokud v něm budeš zůstávat příliš dlouho, mohl by ti život v našem skutečném světě protéct mezi prsty. A to by byla škoda.

Kapitán týmu, Chytač, Poberta, Dvanácterák... Jsi mnoho osobností v jednom, Jamesi Pottere. Přirovnala bycj tě k Bertíkově fazolce. I taková neškodná, jako je broskev, může skrývat nemilé překvapení v podobě zvratek. Co tím chci říct je to, že jsi stále samé překvapení. Nikdy s tebou není nuda, ze všeho a všech si neustále děláš legraci. Když na to však přijde, umíš být i vážný a to se cení. Máš mou plnou důvěru, že se postaráš o Lily, ať už jako její kamarád nebo něco víc.

Lily. Jsi víc, než jen moje kamarádka. Jsi pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Nejen ty, ale i Roxy a Sam. Ukázaly jste mi, co to znamená přátelství. Staly jste se součástí mé samé. Díky vám jsem poznala, že v tom velkém světě nejsem, a nikdy ani nebudu, sama. Vždycky jsem se bála, že až mi bude nejhůř, zůstanu sama. Že se na mě všichni vykašlou. Vy jste mi ukázaly, že tohle praví přátelé nedělají. Ti stojí při sobě, ať se děje cokoli. Až do úplného konce. Lily, nezapomínej na to, kdo jsi. Bojíš se. A já ti rozumím. Také jsem se bála. Pokud totiž někomu dáš část svého srdce, už ji nikdy nedostaneš zpět. Bolí to. Bolí to jako čert, ale i o tom láska je. Musíš to risknout. Musíš se přestat bát. Protože jen tak můžeš být doopravdy šťastná.

To nejlepší a nejtěžší nakonec. Remusi. Jak jsem napsala hned na začátku, neloučím se. To by totiž až příliš bolelo. Přesto je pro mě nejtěžší vyjádřit to, co cítím a co bych chtěla předat tobě. Možná to bude tím, že právě bez tebe, by můj život ztratil veškerý smysl. Možná to je také tím, že tě miluji a vždycky budu. Bála jsem se, stejně jako ty, si k sobě někoho pustit. Jsem přeci zrůda. Jaká hloupost. Díky tobě mi došlo, že tak se vidím jen já, a že je to jen ze strachu z toho, co dokážu. Ze strachu být jiná. Jenže taková jsem byla vždycky. Díky tobě jsem se naučila mít se ráda takovou, jaká jsem. Naučil si mě milovat. A to ti nikdy nezapomenu.

Tolikrát jsem vám všem chtěla říct, jak moc pro mě znamenáte. Nikdy jsem však nebyla schopná najít ta správná slova. Ať to všechno dopadne jak chce, mám vás ráda a to nic a nikdo na světě nezmění.

S láskou,
Eleanor.

Otřela si uslzené oči, odložila brk, zavřela kalamář. Dopis několikrát přeložila a poté vložila do bílé obálky, jíž zalepila. "Elly!" ozval se dívčí hlas zpoza dveří. "Ano, Lily?" "Večeře!" "Už jdu!" křikla v odpověď, vyskočila na nohy, dopis strčila do šuplíku u svého nočního stolku, vlasy si v rychlosti stáhla do culíku a s tichým povzdechem vyšla z pokoje.

_______________________________________

Trošku delší kapitolka. 🙃 Do konce zbývá přibližně třicet kapitol... Neskutečně to utíká. 😶

Jinak... U téhle kapitoly jsem brečela... 😢

💋🤗💖