V sobotu vstávala čtveřice Nebelvírských dívek časně. Nemohly se už dočkat, až konečně budou v Prasinkách. Drobnou brunetku poháněla radost z perfektně vypracovaných esejí, za něž byla pochválena. Rozhodla se, že si za odměnu koupí něco dobrého v Medovém ráji, do nějž se dívky těšily nejvíce. Přeci jen, kdo nemá rád sladké a všelijaké dobroty?

Sam:

Lily:

Roxy:

Nel:

Po cestě do Prasinek si dívky povídaly o všem možném. Jediné téma, kterému se snažila vyhnout, byla budoucnost. Ani jedna z nich nechtěla mluvit o tom, jak to všechno skončí. Jak to dopadne. Přesto však nebyly schopné se pořádně soustředit na cokoli jiného. Hlavou jim běžela stovka myšlenek a ony nebyly schopny je zahnat stranou, odklidit do pozadí. Moc tomu ani nepomáhalo počasí, jež bylo neměnné. Sluneční paprsky čarodějky neviděly už delší dobu. Dokonce ani jednou nezapršelo. Bylo to, jako kdyby se počasí zbláznilo. Tak to vnímaly tři dívky. Ta čtvrtá si byla vědoma toho, že všechno má svůj hlubší význam.

Hned po příchodu od Prasinek zašly kamarádky do obchodu se školními potřebami, aby si doplnily zásobu pergamenu, kalamářů a brků. Následovala procházka vesnicí s jediným cílem. Medový ráj. Tento obchod měl velice příhodné jméno, to se mu muselo nechat. Drobná brunetka si zde skutečně přišla jako v ráji. V ráji sladkostí. Koupila si dvě tabulky hořké čokolády, sirupové košíčky a lékořicové hůlky. Dále také ovocné želé, sněhové pusinky, čokoládové žabky a čokobomby. Tyto dobroty plánovala poslat trpaslíkům s příštím dopisem.

Poslední zastávkou byla Tři košťata, kam si studentky sedmého ročníku zašly na máslový ležák. Popíjení této dobroty proběhlo v tichosti. Jako kdyby si dívky najednou neměly co říct. Opak byl však pravdou. Bylo toho tolik, co si toužily povědět, ale nemohly. Příliš si strážily svá tajemství. A tak, když měly sklenice prázdné, se prostě mlčky zvedly, zaplatily a společně zamířily zpět do hradu, kde si každá šla po svém. Zrzavá dívka zamířila do knihovny, černovláska do Sovince, Sam do pokoje, kde odepisovala na dopis, jež jí přišel a Nel ke krbu ve Společenské místnosti, kde se usadila na pohovce, kolena si přitáhla k bradě a nepřítomně hleděla před sebe.

Začínala se obávat, že i kdyby válku všechny přežily, už by to nebylo jako dřív. Přes všechny své rozdíly si k sobě našly cestu. Naučily se respektovat, že jsou odlišné. Jenže teď stály před zkouškou, jež měla prověřit, jak silné jejich přátelství vlastně je. A ony prohrávaly. Přestaly spolu mluvit, uzavíraly se do sebe. Když měly problém říct si, co je trápí už teď, jak by tomu bylo na konci školního roku? A co by bylo, až by měla každá z nich svou rodinu? Přátelství těchto mladých dívek dostávalo pořádně zabrat. Všechny to věděly. Přesto s tím nic nedělaly. Neměly co. Alespoň ne pro tuto chvíli, kdy si potřebovaly utřídit myšlenky. Chtěly být samy. A také byly. Jedna v knihovně nad hromadou knih, do kterých ani nehlédla, druhá na cestě do Sovince, aby poslala dopis rodičům. Třetí v pokoji nad kusem pergamenu, který přes veškerou její snahu zůstal prázdný. A poslední z nich ve Společenské místnosti Nebelvíru, kde ji její vlastní myšlenky ukolébaly k spánku.

_______________________________________

Tak jo, dneska jsem toho stihla napsat hodně! 😊😂

Jinak úplně nevím, kdy stihnu ten charakter ask. Musím si to pořádně promyslet, takže prosím, nezabijte mě, když ho do konce týdne nestihnu vydat. 😌

💋🤗💖