Jediné, co drobnou dívku utěšilo ve chvíli, kdy se znovu ocitla v přítomnosti, bylo vědomí, že se tohle nestane. Tehdy v jejich budoucnosti nebyla ona. Tuhle vidinu měla ještě před plesem. Předtím, než se rozhodla zůstat se svými přáteli. Měla možnost jejich osud změnit. A to také hodlala udělat. Hodlala ochránit ty, které milovala. Co ale ostatní? Následovala další cesta časem.

Drobná dívka se ocitla na nějakém náměstí. Všude byl hluk, křik, pláč, hrůza a strach. Na zemi kolem ní leželi zranění. Čarodějové i mudlové. Dívka se chytila za ústa. Viděla před sebou osoby v dlouhých pláštích a maskami, jež zakrývaly jejich tvář. Věděla, co jsou zač. Pojily se s nimi jedny z jejich nočních můr. Smrtijedi.

Musím je zachránit. Řekla si v duchu, když ucítila kapky vody stékající po jejím těle. Musím všechny zachránit. Její vědomí s ní však očividně nesoihlasilo, protože jí připravilo další výlet.

Před očima se jí přehrával obraz, jež spatřila v létě při pohledu do očí ženy, jež byla matkou její kamarádky. Černovlasá žena ležela na lůžku v bílé místnosti. Byla bledá, kost a kůže. Dívala se na svou dceru, které bylo teprve osmnáct let. Věděla, že to nebude trvat dlouho a navždy ji opustí. Nechá ji, aby se starala sama o sebe, aby se postavila světu a poprala se s ním. Sama. Temné myšlenky odsunula do pozadí naděje v podobě tří mladých čarodějek, jež stály po dívčině boku. Nesměla také zapomínat na chlapce, jež objímal plačící dívku a do ucha jí šeptal slova útěchy. Estelle natáhla ruku ke své dceři a počkala, až k ní černovláska na rozklepaných nohách dojde. "Mám tě ráda, Roxy. Víc než cokoli. Pamatuj si to. Jsi to nejcennější, co jsem ve svém životě měla. Jsi ten největší dar, jaký mi kdo mohl dát. Jsi výjimečná. Máš v sobě spoustu dobra..." "Mami, prosím..." zašeptala dívka skrze pláč. Bylo však pozdě.

Po tváři drobné Nebelvírky se kutálely slzy, jež se mísily s vodou. Nemůžu... Došlo jí. Nemůžu zachránit všechny. Nikdy nemůžu zachránit všechny. Vždyť nedokážu zachránit ani samu sebe. V reakci na její myšlenky se dostalavila další vidina. Vidina, jež jí poslední dobu trápila v nočních můrách.

Nel se ocitla v dívčí ložnici. Stála u zdi a hleděla na kalendář, jež na ní visel. 31. březen. Přečetla si datum, které jako jediné viděla ostře. Následoval přesun o pár hodin do budoucnosti, kdy se nacházela ve velké síni, kde byla spousta raněných. Nervózně se kousla do rtu, načež se rozběhla ven z hradu, kde klesla k zemi. Cítila urputnou bolest v noze. Nebrala na to však ohledy. Z tašky, jež jí visela přes rameno, vytáhla knihu, o níž věděla, že je ve skutečnosti deníkem. Sáhla do menší kapsy u kabelky a vyndala z ní ostrý předmět, zub, jež měl moc zničit it ak mocný předmět, jako byl viteál. Dívka jej pozvedla nad hlavu. "Dělej, Elly!" zaslechla za sebou dívčí hlas. "V klidu, Sam." zhluboka se nadechla. "Tak jo." na to zabodla zub do deníku, ze kterého začala vytékat krev.

Teď už vedle ní stály její dvě kamarádky a tři Poberti. "Kde je Roxy?" zeptala se strachem v hlase Nel, zatímco vytahovala z tašky další předmět. "Léčila Peterovi nohu. Poslala nás za tebou." odpověděla jí Lily a z ruky jí vzala zub. "Nejsi na to sama." usmála se na brunetku. Ta přikývla a položila před ní medailonek. Zavřela oči. Pohlédla do minulosti Pána zla, načež pronesla slova, jímž nerozuměla. Drobný předmět ležící před zrzkou se otevřel. Ona ani nepohlédla na obraz, jež měl představovat noční můry a medailonek zničila.

Následoval James s diadémem, Sirius s pohárem a Sam s prstenem. Zbývaly poslední viteál. Nel vzhlédla. V jejích očích se odrážela hrůza když spatřila, jak k nim přibíhá Peter s Roxy, jež pronásledoval had, jehož zničení mělo zachránit spoustu životů. Sirius hodil obtloustlému chlapci zub. Ten se napřáhl proti děsivému tvorovi. Ztuhl. Ztuhl strachy. V tu chvíli had, jakoby se chlapci vysmíval zasyčel a změnil svůj směr. Blížil se k drobné brunetce, jež nebyla schopna kvůli zraněné noze vstát. Had byl už jen malý kousek od ní, když mu pohlédla do očí a po její tváři stekla jedna jediná slza.

Vždycky je naděje. Napomenula se. Možná ne pro mě, ale pro ně ano. Oni mohou žít. Mohou mít vše, po čem touží. A za to přeci stojí obětovat samu sebe. Dívka cítila tlak v hlavě. Jasnovidka se hlásila o slovo. V tu chvíli si brunetka přišla prokletá. Přemýšlela nad tím, jestli by jednou v budoucnu, kdyby měla štěstí a nějakým zázrakem přežila, byla tak sobecká a rozšířila prokletí, jež sebou nesla rodina. Prokletí v podobě vidin, jež dívce ukazovaly, jaký měl být osud lidí kolem ní, a jak moc se jejím přičiněním změnil. Horší však bylo vědomí, že ne vše dopadne vždy tak, jak si člověk přeje. Ani když znáte budoucnost, nemůžete zabránit všemu. Nemůžete zachránit všechny. Protože i přes to všechno co víte a vidíte, jste jen obyčejná čarodějka. Čarodějka, která je v některých chvílích bezmocná.