"Otevři oči." promluvil klidně chlapec, jež jí zachránit před tvrdým pádem. Dívka však jen zavrtěla hlavou, načež si tvář zakryla rukama. "Bojíš se mě?" Znovu zavrtěla hlavou. V uších jí hučelo a přesto, že nebyla schopna rozeznat onen hlas, věděla, že je v bezpečí. Nebála se. Proč? Protože věřila tomu, kdo jí zachytil. Znovu se nabízela ona záludná otázka. Proč? Proč mu věřila? Proč vůbec někomu věřila? Nebyla to chyba? Neměl by člověk raději spoléhat jen sám na sebe? Naučit se, jak být sám? K čemu potřebujeme ostatní, když si vše můžeme udělat sami? A co na tom, že nám něco nejde? Když to budeme nutně potřebovat naučíme se to...

Lidé nás mohou snadno zradit. Kolikrát ani nemrknout. Ať už se jedná o zradu sobeckého rázu nebo pro jakési vyšší dobro, stále to bolí. Pokaždé, když se člověk hne, cítí ten osten, jež mu někdo druhý zabodl přímo do srdce. Když zavře oči, vidí jeho tvář. V úplném tichu slyší sliby, jež byly porušeny. Sliby, na něž se tolik spoléhal. Proč? Protože se nemůže přenést přesto, že zatímco on dodržel, co slíbil, jiný to neudělal. Zradil. A zrada bolí. Vždycky tomu tak bylo.

Ten, co slíbil, že nás nikdy neopustí, odešel. Ten, kdo slíbil, že nás bude bránit, si raději zachránil vlastní krk. Ten, co slíbil, že nás bude milovat navždy, se nás naučil nenávidět... Proč? Nemůžeme si za to sami? Neodehnali jsme jej? Stojíme vůbec za záchranu? Zasloužíme si být milováni? Každý z nás zažil někdy takovou situaci. Situaci, která vede k pochybám. Obvykle však nepochybujeme o tom druhém. Pochybujeme sami o sobě. Máme pocit, že to my jsme tím, kdo udělal chybu. A někdy to tak opravdu je. Ve většině situací jsme však tou obětí, která si nedokáže přiznat, že věřila nesprávnému člověku. Jenže kdo je ten správný člověk, kterému bychom měli věřit? Existuje vůbec? Nebude lepší, když zůstaneme sami?

Ano. Možná by to tak opravdu bylo lepší. Jenže my nejsme stroje. Jsme lidé. Lidé, kteří chybují. Nejsme dokonalí. Nikdo z nás. Každý jednou udělá chybu, a kdo tvrdí že ne, tak lže sám sobě. Nejsme neomylní. Důvěra je něco, co si člověk musí zasloužit. Neměli bychom ji dávat jen tak někomu. Řešením však není uzavřít se do sebe. Jsme společenské bytosti, které potřebují mít pocit, že je tu někdo, na koho se mohou vždy spolehnout. Pro někoho to jsou rodiče, pro jiného kamarádi, profesor nebo nějaký známý... Občas potřebujeme cítit, že váha celého světa neleží jen na našich bedrech, a že na to nejsme sami. Být si jistý, že až nastane kritická situace, ten druhý se nesebere a jen tak nás nenechá napospas všemu.

A přesně tak se dívka v oni chvíli cítila. Tak, že ať se stane cokoli, tento chlapec ji neopustí. Dokazovalo to i to, že se jej nedržela křečovitě kolem krku ze strachu, že by ji pustil. Stále si rukama zakrývala obličej. Věřila mu. Možná by neměla. Mohla to být chyba. Těch však v životě udělala spoustu a rozhodně jich ještě několik udělá. Chybami se člověk učí, no ne? Pomalu odkryla svou tvář a otevřela oči. Nejistě pohlédla na chlapce, čímž si vysloužila jeho starostlivý pohled. "Jsi v pořádku?" zeptal se. "Jo. Jen mě prosím nepouštěj." zaprosila přesto, že věděla, že by toho ani nebyl schopen. Někdy ale ujištění potřebujeme i přes veškerou důvěru. "Nikdy."

_______________________________________

Tak tady to je. Dnešní poslední kapitolka! 🙃