Jakmile kočár zastavil, drobná brunetka z něj vystoupila a aniž by se ohlédla po svých kamarádkách, prodrala se davem studentů až do Velké síně. Usadila se k Nebelvírskému stolu a netrpělivě čekala, kdy ji její kamarádky poctí svou společností. "Zdrhla. Normálně zdrhla!" zaslechla nespokojený hlas od dveří. "Nedramatizuj to, Sam." "Prosím? Nic takového nedělám! Ona nám normálně zdrhla, Lily! A mě zajímá proč!"

Nel se chytila za hlavu. Takovou bolest ještě nezažila. Cítila se, jako by jí hlavou projížděl nůž s tisíci tupými zoubky, jež postupně přetrhávaly nervy... Tvrdě se kousla do rtu. Snažila se nevydat ani hlásku. "Eleanor!" zaslechla naštvaný hlas. Prudce vzhlédla. Bolest byla pryč. Co to bylo? Zeptala se sama sebe. "Proč si nám zdrhla?" "Ten kluk z Havraspáru." odpověděla své blonďaté kamarádce. "Myslíš Alexandra?" Brunetka se ani nedivala, že jej zná Sam jménem. "Přesně toho." "Co ti provedl?" nechápala dívka. "Je nesympatický a namyšlený..." "Elly." povzdychla si zrzka. "Dej mu šanci." "Já..." "Ne, Elly. Nebudu o tom diskutovat." "Tak jo." pípla brunetka a nervózně se zavrtěla na židli. "Kde si vůbec byla?" "S Remusem jsme kontrolovali vlak. Jeli jsme posledním kočárem." mávla Lily rukou. "Koukejte! Už to začíná." drkla do Nel loktem Roxy a ukázala ke dveřím. Měla pravdu. Dveře do velké síně se otevřely.

Dovnitř vstoupila vysoká žena s perfektním drdolem, rty staženými do úzké čárky a bílou jizvou, jež se táhla těsně pod jejím pravým okem. To je novinka. Stále působila přísným a autoritativním dojmem. Neliino srdce se prudce rozbušilo. Tohle byla žena, jež ji před rokem přijala jako svou neteř. Svou rodinu. Žena, jež v její noční můře zemřela. Téměř. Opravila se dívka. Podle jizvy jí došlo, že její noční můra se opravdu stala skutečností. Nějakým zázrakem však Minerva přežila. Dívce se v hlavě honilo několik otázek. Jak to, že to přežila? Přivedl pomoc její patron? A pokud ano, koho přivedl? Brumbála? S kým vůbec teta bojovala? S kým? Nebo možná spíš s čím? Ani na jednu z nich neznala odpověď. A to ji ničilo.

Začalo zařazování a dívka nedokázala spustit zrak z ženy, o níž se několik týdnů bála. "Zmijozel!" ozval se hlas moudrého klobouku, následovaný potleskem od stolu, kde seděli žáci, jejichž hábity zdobila stříbrná a zelená barva. "Proč mám takový pocit, že letos všichni patří do Zmijozelu?" šeptla brunetce do ucha černovláska. "Protože já mám stejný pocit?" zašklebila se dívka a přelétla pohledem prvňáčky, kteří ještě čekali na své zařazení.

Její pozornost upotala malá holčička se světle hnědými vlasy, nosíkem zakončeným malou bambulkou, menšími rty a především velkýma, hnědýma očima s náznakem zelené. "Není něčí příbuzná?" zeptala se Sam. Čtveřice Nebelvírek si dívenku pozorně prohlížela. "Je někomu podobná." "Ale komu?" přidala se k blondýnce Roxy. "Helen z pátého ročníku?" navrhla zrzka. "To je kdo?" "Taková bruneta, velké oči, dlouhé nohy, velké výstřihy..." "Hrozně křičí." doplnila Sam Lily. "Už vím." přikývla Nel a v hlavě si vybavila Heleninu tvář. "To nebude její sestra. Tahle holčička má větší oči a navíc nejsou ani čokoládové, tohle je spíš..." zarazila se. Moc dobře věděla, jakou barvu tyhle oči mají. Vídala je tak často... Oříškové. Takovou barvu měly oči této holčičky. Velkou síní se ozvalo odkašlání, načež profesorka McGonagallová přečetla další jméno. "Caren Brownová."

_______________________________________

Máme tu další kapitolu a s ní i novou postavu. 😊

Jinak prosím o trpělivost, stále mi wattpad blbne. Nejhorší je to s vydáváním kapitol... Bohužel s tím nic neudělám. 😶

Jinak si pořádně odpočiňte, ať naberete energii na další týden ve škole!

💋🤗💖