Ještě hodnou chvíli tam jen tak stály. Hleděly před sebe, ztraceny ve svých myšlenkách. Obě něco tížilo a ony se s tím snažily poprat. Drobná brunetka si až příliš dobře uvědomovala váhu svých slov. Tohle byl ten důvod, proč potlačovala vidiny. Příliš se bála toho, co ji v budoucnosti čeká. Podvědomě tušila, že ten, kdo bude platit ze všech nejvíc, bude ona. Přišlo jí to logické a spravedlivé. Než přišla sem, její budoucnost byla černá. S příchodem do této doby se vše změnilo. Poznala lásku, přátelství. Poprvé se zamilovala. Poznala štěstí v temné době. Možná tohle bylo to, co jí měl život nabídnout. Kapička štěstí a radosti, aby poznala, že svět není jen černý. Dostala svou šanci na štěstí a tu také využila. Její čas se možná chýlil ke konci, ona však byla šťastná.

V očích jí štípaly slzy. Jakpak by také ne. Doufala ve víc. V mnohem víc. Udeřila, že by její budoucnost mohla být přesně taková, jakou si ji s Remusem vysnili. Dodělali by školu, on by ji požádal o ruku a ona by samozřejmě souhlasila. Vzali by se v kruhu jejich nejbližších, koupili by malý domek, měli by děti a především by společně zestárli. Možná jim to ale nebylo souzeno.

Brunetka se narovnala a rychle objala svou zrzavou kamarádku. "Až budeš chtít, tak přijď. Budu čekat." "Dobře. A Elly?" "Ano?" "Ještě se nevzdávej." požádala ji zrzka. "Ještě totiž není po všem." "Já vím." přikývla dívka, načež se vydala pos chodech dolů, nechávaje za sebe svou kamarádku ponořenou do hlubokých myšlenek. "Brzy ale bude." šeptla tiše brunetka, načež po její tváři stekla osamělá slza.

Cesta do Nebelvírské věže neprobíhala podle dívčiných představ. Hned v prvním patře zaslechla mňoukání, jež neznamenalo nic jiného, než že se k ní blíží Filchova kočka. "Zatraceně." pípla přiškrceně Nel, načež se rozběhla nejbližší chodbou. Doufala, že v ní nalezne ukrýt, ale k její smůle na žádný nenarazila. Doběhla na až na konec, kde byla vtažena do jakési postranní uličky, jež byla skryta ve stínu.

Než stačila vypísknout leknutím, chlapecká ruka jí pohotově zakryla ústa, načež ji druhá za pas natiskla na ledové tělo. Brunetka neklidně dýchala. Když však rozpoznala sladkou vůni, jež ji obklopila, uklidnila se. Přikývla na náznak, že už ji chlapec může pustit. Jakmile tak učinil, otočila se k němu dívka čelem a  vrhla se mu kolem krku. "Vyděsil si mě." šeptla mu do ramene. "Promiň." "Proč se vůbec schováváš?" "Nechtěl jsem se hádat s Filchem, že se vracím z ošetřovny. Určitě by mi nevěřil." protočil chlapec očima. "Proč se ty touláš kolem půlnoci po hradě, slečinko?" povytáhl obočí. "Kamarádka měla krizi, a tak trochu nám v tílku utekla na Astronomickou věž. Nesla jsem jí svetr." "Vtip?" "Bohužel ne." šeptla dívka ze strachu, že by byl Bradavický školník poblíž. "Která?" "Lily." Chlapec si povzdychl. "Já myslel, že už je v pořádku." "Byla. Dokud Sam neotevřela pusu. Výjimečně to ale nebyla tak úplně její vina. Na tom ale nesejde." pohlédla do medových očí a vesele se na chlapce usmála.

"Myslíš, že tu budeme trčet dlouho?" zeptala se zvědavě. "Nevím jak tobě, ale mně to ani trochu nevadí." přitáhl si dívku ještě blíže k sobě. Pomalu se k ní naklonil. "Něco bys chtěl?" zeptala se brunetka provokativně. Chlapec nad tím jen protočil očima, načež spojil jejich rty. "Miluji tě." zašeptal, jakmile se od ní odtáhl. "Miluji tě." odpověděla dívka. Obvykle by jí tohle stačilo. Teď však chtěla slyšet ještě něco jiného. "Řekni, že je to navždy." požádala chlapce. Ten ji jemně chytl za bradu. "Je to navždy." zašeptal těsně u jejích rtů a tentokrát to byla dívka, kdo spojil jejich rty v jemný polibek.

_______________________________________

Tak, tady je další kapitolka! 😁

Dnes možná stihnu ještě jednu... 🙃
💋🤗💖