Drobná Nebelvírka stiskla ruku mladého vlkodlaka. V očích jí štípaly slzy, píchalo ji u srdce. Nemohla tomu uvěřit. Jak to, že si toho nevšimla? Byla tak moc zaměřená sama na sebe, že jí to nedošlo? A proč jí to Remus neřekl? Nechtěl jí přidělávat starosti? Nebo si snad myslel, že jí to nezajímá? Ale jí to zajímalo. Zajímal ji on a tohle k němu prostě patřilo. Měla si to hlídat. Zakroužkovat si to v kalendáři a hlídat to. Byla tak pitomá.

Pravdou ale bylo, že toho v poslední době bylo hodně. Jenen na ní ale i na všechny okolo. Lily si sice přiznala, že se zamilovala, ale stále se s tím nesmířila. Roxy začala před společností preferovat samotu, a tak se začala čarodějům a čarodějkám stranit. Její kamarádky nebyly výjimkou. Nejvyšší z dívek si neustále s někým dopisovala. Nikdy však dívkám neprozradila s kým.

James se neustále snažil upoutat pozornost své vyvolené, aniž by mu docházelo, že jí tím ubližuje. Obtloustlý chlapec se pral sám se sebou, což neušlo oříškovým očím. Začínal se stranit svých kamarádů, až si všichni začínali myslet, že Poberti jsou jen tři. Černovlasý chlapec s bouřkovýma očima začínal myslet na to, co nastane, až dokončí školu. U Potterových nemohl žít věčně. Sirius nebyl jediný, kdo se bál budoucnosti. Remus na tom nebyl jinak. Nechtěl být svým rodičům přítěží. Snil o budoucnosti s drobnou brunetkou, jež mu ukradla srdce. Často však myslel na to, že ona má před sebou slušnou kariéru, ať už jako Bystrozorka či Lékouzelnice. A on? Vlkodlak, který bude práci hledat jen těžko. Nikdy ji nemohl dostatečně zabezpečit. Zapomínal na to, že tohle bylo Nel ukradené. Ona nechtěla peníze, obrovský dům, drahé dary... Chtěla jeho. To jí ke štěstí stačilo.

Jenže i ona začínala mít pochybnosti. Pochybnosti, zda se tak vzdálené budoucnosti vůbec dožije. S přicházejícím listopadem začínala mít čím dál větší strach. Že se blíží válka, to věděla. Že se neobejde bez obětí, to věděla také. Jenže kolik jich bude? A co když mezi nimi bude někdo, koho má ráda, či miluje? To si nedokázala představit. Z černých myšlenek ji vyrušil pohyb.

Hnědovlasý chlapec se několikrát neklidně zavrtěl, načež otevřel oči
"Nellie." šeptl při pohledu na dívčinu tvář, po níž stékaly slané slzy. "Nenávidím tě, Lupine." vzlykla při pohledu na Remusovu bledou, zjizvenou tvář. Podle starostí, obav a lásky, jež se jí odrážela v očích, věděl chlapec, že to není pravda. Natáhl k ní svou zesláblou ruku a pohladil ji po tváři. "Strašně mě to vyděsilo. Celý den jsem tě nikde neviděla, bála jsem se. A aby toho nebylo málo, tak se zhroutíš na hřišti a já nevím, co ti je... Sirius měl pravdu. Jsem pitomá." "Nevyčítej si to. Poslední dny si trávila s Lily. Potřebovala tě víc než já. Nemohla ses rozpůlit." "To ne, ale..." "Já vím, Nellie. Kdyby si to věděla, byla bys se mnou. Když jsem ale viděl, že se díky tobě Lily znovu dokáže smát... Trvalo to měsíc. Nemohl jsem ji o tebe připravit." "Nejradši bych ti jednu vrazila." odsekla brunetka. Ta jeho dobrota, pochopení, klid a obětavost jí lezla krkem. "Jestli se ti uleví, tak mi tu facku dej." usmál se na ní unaveně. Nemohla jej praštit. To by nedokázala. Alespoň ne teď, když před ní ležel naprosto vyčerpaný a dost potlučený. Místo facky se k němu naklonila a jemně jej políbila na rty. Protože právě potom oba v onu chvíli toužili.