Dny a týdny plynuly. Září se přehouplo v říjen a ten už se pomalu chýlil ke konci. Byl to měsíc od párty, při níž Nebelvírský Chytač rozplakal zrzavou dívku. Přesně měsíc od chvíle, kdy Lily přestala zapírat a konečně si přiznala, co k onomu chlapci cítí. Měsíc od chvíle, kdy na její tváři Nel, a všichni ostatní, naposledy viděli úsměv. Sem tam se soce pousmála, ale nikdy to nebylo upřímné. Moc tomu nepomáhalo to, že se od sebe čtveřice dívek začala vzdalovat. Roxy preferovala trávení času v knihovně. Sama. Jen ona a knihy. Sam byla případ sama pro sebe. Ačkoli přestala randit, furt se někam ztrácela. Nejdivnější na tom však bylo, že Ronnie se ztrácel s ní. Drobná brunetka jí svou sovu ochotně půjčovala. Stejně psala jen Weasleyovým, takže po zbytek času byl Ronnie buď v Sovinci, nebo ve své kleci.

Narozdíl od černovláky a blondýnky, spolu zrzka s brunetkou trávily veškerý svůj volný čas. Někdy vedly dlouhé debaty o svých oblíbených knihách, jindy jen mlčky hleděly do plamenů v krbu. Ticho je občas prostě víc než slova. Na začátku posledního říjnového týdne to už Nel nevydržela. Lily se mračila a jí už z toho začínalo být smutno. Proto donutila Lily obléknout si pohodlné oblečení, popadla své koště a už ji táhla ven z hradu.

Lily:

Nel:

Jen, co se ocitly na pozemcích Bradavic, nasedla na koště a natáhla ke své kamarádce ruku. "Tak pojď." vybídla ji. Zrzavá dívka vytřeštila oči. "T-To nepůjde. Na koštěti jsem levá..." začala protestovat zrzka. "Od toho ru jsem já. Ty se jen nakláněj podle mě a pevně se drž. Nic víc v tom není. Tak pojď." Lily si hlasitě povzdychla, načež se konečně odhodlala a nasedla na koště těsně za svou kamarádku. Chytila se jí kolem pasu a strachy se na ní přitiskla.

Nel byla opatrný a dobrý letec. Pokuf ovšem chtěla. Bez jakýchkoli problémů je obě dostala do vzduchu. Vyletěla tak vysoko, jak jen si troufla. Opatrně se pokusila zatočit, aby Lily nevyděsila. Ke své radosti však zjistila, že dívka kopíruje její pohyby a fascinovaně si prohlíží svět pod sebou. Konečně viděla to, o čem její kamarádka tak dlouho básnila. Nikdy si neuvědomovala, jak moc se od sebe vzduch a voda liší. Teď už to věděla, viděla a dokonce to i cítila. Tu volnost, jež jí let nabízel. Strach, že spadne nezmizel. Byl však odsunutí do pozadí tím nádherným výhledem, jež dívkám let na koštěti poskytl. Na zrzčině tváři se začal objevovat nepatrný úsměv. "Nel?!" křikla dívka, aby ji její kamarádka slyšela. "Ano?!" "Můžeš trochu zrychlit!" "Jsi si jistá?!" "Ano!" Víc brunetka slyšet nepotřebovala. Mírně stočila koště k zemi a přidala na rychlosti.

Po asi hodině se dívky konečně rozhodly vrátit zpět na zem. Doletěly nad Famfrpálové hřiště a začaly se snášet k zemi. Obě byly rozesmáté a po dlouhé době měly dobrou náladu. Oříškové oči přilákala trojice chlapců na tribunách. "Co tu dělají?" podivila se. Když se však jeden z nich zhroutil k zemi, zapomněla na veškeré otázky, přistála a rozběhla k trojici.

"Remusi!" vykřikla a poklekla vedle bledého chlapce. "Co se stalo?" zeptala se s obavami v hlase. "Ty jsi snad úplně pitomá!" rozčiloval se Sirius. "Nekoukla ses do kalendáře nebo co?!" "Tichošlápku, klid." tišil chlapce James. Úplněk. Večer bude úplněk. Došlo brunetce. To už Lily pohotově vyčarovala nosítka, na něž Poberti Remuse položili. Zrzka objala třesoucí se brunetku kolem ramen a společně následovali Jamese, Siriuse a před nimi na vznášejících se nosítkách vyčerpaného vlkodlaka, jež měl toho večera okusit další dávku šílené bolesti a útrap.