"Elly? Jsi v pořádku?" ozval se dívčí hlas z ložnice. Jakmile jej dívka zaregistrovala, bolest zmizela. "Jo, v pohodě, Sam." odpověděla, jak nejklidněji to šlo. "Tak fajn. Tvoje teta ti vzkazuje, že s tebou chce mluvit Brumbál." "Kdy?" zděsila se brunetka. Vylezla ze sprchy a kouzlem se osušila. "Teď." "Dobře." odpověděla dívka, rychle si opláchla obličej studenou vodou, vlasy rychle rozčesala a oblékla se. V černém tílku a džínových kraťasech s dírami vešla do pokoje se skloněnou hlavou, aby její spolubydlící neviděly její rudé oči. Obula si černé tenisky a co nejrychleji se vytratila z pokoje.

Po cestě k pracovně ředitele školy začala přemýšlet, jak se dostane dovnitř. Hleslo neznala a jen těžko by hádala sladkost, na kterou měl ředitel tento týden chuť, když jej vybíral. Mohlo to být v podstatě cokoli. K její radosti k zoufalému hádání hesla nedošlo. Profesor Brumbál stál před chrličem a očividně na ni čekal. "Krásný den na nábor, co říkáte, slečno McGonagallová?" v očích se mu mihly škodolibé jiskřičky. "Já jsem jasnovidka a vy víte o všem, co se kde šustne." opáčila dívka klidně. "Pravda. Co bys řekla na krátkou procházku, Nel?" Proč mi chvilku vyká a pak zase tyká? Je to matoucí! "Proč ne." souhlasila dívka.

Brunetka tušila, že jí chce ředitel sdělit něco důležitého. Rozhodla se však s otázkami počkat, až opustí hrad. Jakmile se tak stalo, zhluboka se nadechla. "Jistě máš spoustu otázek." předběhl jí profesor. "Ano." přitakala. "Pak se tedy ptej." vybídl ji muž mile. "Jak jste na tom s hledáním viteálů? Minerva mi nechce nic říct." "Tvá teta se tě pouze snaží chránit. To má naše generace ve zvyku. Jsme příliš ochranářští a to někdy tak moc, že si ani nevšimneme, že naši ochranu již nepotřebujete. Nemůžeš jí to mít za zlé. Má tě příliš ráda." "Příliš?" "Ano. Domnívám se, že to je ten důvod, proč nevidí, že ty už dávno nejsi malá holčička. Nedostala si šanci jí být." Takhle nad tím Nel nikdy nepřemýšlela.

Stále si přišla jako dítě. A přesto, že tak možná stále vypadala, nebyla jím. V tom se profesor nepletl. Okolnosti a události ji donutilo dospět rychleji, než by si sama přála. Nebyla ovšem jediná. Měla dojem, že Remus se už dospělí narodil. Stejně na tom byla dívka s ohnivými vlasy, jež v onu chvíli bojovala se svými city a tím, co si celé roky myslela. Někteří však odmítali vyrůst přes všechno, co se v jejich okolí a jím samým stalo. Mezi ně patřil Sirius. Možná ale dítětem zůstával právě proto, aby utekl tomu, že nikdy nedostal možnost jím být. To dívka nemohla vědět. Nevěděl to totiž ani on sám.

"Pane profesore, stále jste mi neodpověděl." připomněla dívka řediteli. "Tak nějak jsem si dovolil doufat, že se nebudeš znovu ptát." usmál se na ní ředitel. "Máme jich pět. Zbývá nám poslední. Tuším, který to jde?" "Nagini." odpověděla dívka. "Přesně tak. Nedá se k němu dostat. Ne teď. Jednou ale přijde správný čas, kdy Pán zla nebude tak pozorný. Tehdy přijde naše šance." "A to bude kdy? Lidé umírají. Když už tu jsem, měla bych to mu zabránit..." "Ty jsi ta nejdůležitější část našeho plánu, Eleanor. Protože jen ty, budeš vědět, kdy ta chvíle přijde." Dívka si povzdychla. "V poslední době nemám vidiny." oznámila tiše. "Myslel jsem si to. Proč je nemáš?" zeptal se dívky s pozvednutým obočím. "Protože nechci." odpověděla brunetka. A v tu chvíli si uvědomila pravdu, kterou již více než týden přehlížela. Onu bolest, jež ji v poslední době týrala, si způsobovala sama.

_______________________________________

Jen takové menší upozornění... Vím, že Nagini se v knihách stává viteálem až ve čtvrtém díle. Mně se to však hodí takhle. (Takže kdyby vám to přišlo divné, tak jsem si to prostě trošku poupravila) 🙃

Stále platí, že kdyby někdo měl jakékoli otázky ohledně příběhu, postav, mé tvorby obecně nebo tak něco, stačí mi napsat do komentářů, pokud by to bylo delší, tak do zpráv. Ráda vám odpovím. 😊

💋🤗💖