Ne. Prosím. Nemohla. Bylo toho už moc. Tolik strachu a napětí. Nemohla. Nemohla už udělat ani krok. A tak tam jen tak klečela. Po tvářích jí stékaly slané slzy a dopadaly na její bílé šaty pokryté krví. Lidskou. Nevěděla to jistě. Ale čí by pak ta krev byla? Zvířecí? Těžko. Natáhla ruku před sebe a dotkla se zuboženého těla. Zatáhla za chlapcovo rameno a v momentě, kdy měla spatřit jeho tvář, zavřela oči.

"Ne. Prosím. Já nechci." šeptala brunetka. Ležela ve své posteli v Nebelvírské věži. Během noci se schoulila do klubíčka. Několikrát sebou škubla a pak se prudce posadila. "Ne!" vykřikla a konečně otevřela oči. Zmateně několikrát zamrkala. "Elly." oslovila brunetku blondýnka. Počkala, až se na ni dívka podívá. Z předešlých nocí už věděla, že ji prvně musí dívka zaregistrovat, aby si ji po noční můře pustila k tělu.

"Elly." promluvila znovu blondýnka. "S-Sam?" "Jsem to já." Brunetka se postavila na rozklepané nohy a vrhla se své kamarádce do náruče. "Byl to jen sen." Ne. To nebyl sen. "Noční můra." "Ale už je pryč. Nemáš se čeho bát, dobře? Jsem tu s tebou." Není pryč. Nezmizí, dokud se nevyplní. A právě toho se nejvíce bála. Dnes se ta vidina o kousek posunula. Měla možnost spatřit tvář onoho chlapce, ale promarnila ji. Tolik si přála vědět, o koho se jedná, aby se na to mohla připravit. Když se ale naskytla příležitost, nevyužila ji. Ovládl ji strach. Strach ze ztráty blízkého. Nikdy si nevšimla barvy vlasů, ani jiných podstatných detailů, které by jí naznačili, o koho se jedná. Mohl to být kdokoli. James, Archie, Sirius, Matt, Teddy, Peter... Ale také to mohl být...

Ne. Napomenula se v duchu. Takhle myslet nesměla. K ničemu by to nebylo. "Měla by sis ještě lehnout, Elly. Jinak budeš ráno zase mimo." Brunetka přikývla. Nechtěla své kamarádce říkat, že mimo bude stejně. Sam by se pak začala na její noční můry vyptávat s to se nesmělo stát. Nel jí nechtěla lhát, ale pravdu by jí říct nedokázala. Někdy je prostě lepší mlčet.

Hodinu se neustále převalovala v posteli. Nakonec na sebe natáhla svůj hebký župan, vklouzla do bačkor a co nejtišeji se vykradla z pokoje. Mlčky přešla ke krbu, ve kterém dohořívalo poslední poleno. "Krásko, co tu děláš?" Brunetka vyjekla. Prudce se otočila. Až teď si všimla černovlasého chlapce, který seděl v křesle, hned vedle místa, kde dívka stála. "U Merlina, Siriusi." vydechla a chytila za hrudník v místě, kde se ukrývalo její srdce. "Nemůžu za to, že sis mě nevšimla." Dívka se musela pousmát. Tak Siriusek si bude hrát na uraženého? Proč ne. "Ale, Siriusi. Snad by ses na mě nezlobil." zašvitořila a koketně zakmitala řasami. Chlapec se uchechtl. "Na tebe se nejde zlobit." mrkl na ni a pozoroval ji, jak se k němu otáčí zády a pohled jejích oříškových očí se upíra do pomalu vyhasínajícího krbu.

Vlasy měla zapletené v polorozpadlém copu, oči smutné, nešťastné a pod nimi tmavé kruhy, které poukazovaly na probdělé noci. Stála shrbená, třásla se zimou a nevyspáním. Kolena se jí klepala a ona se snažila nezhroutit k zemi. Černovlasý chlapec vstal ze svého místa a dívku objal kolem pasu. Nel překvapeně vzhlédla k bouřkovým očím. "Pojď si sednout." pobídl ji jemně chlapec a dovedl ji k sedačce. Sirius se posadil a Nel donutil schoulit se mu do náruče. Dívka neodporovala. Neměla na to dost síly.

"Musíme začít trénovat." promluvila tiše po chvíli ticha brunetka. "Minule jsme nebyli schopni ani normální nahrávky." "Já vím. Ale brzo se sehrajeme, krásko. A pak už to půjde jedna báseň." "A co když ne?" "Co když ne co?" Chlapce dívčina otázka zmátla. "Co když se nesehrajeme?" "Proč by sme neměli?" sehnul se, aby jí pohlédl do očí. "Nejsme dvojčata, sourozenci ani vzdálení příbuzní, Siriusi." "Jsou i Odrážeči, kteří nejsou příbuzní a jde jim to skvěle. Kolikrát jsou v tom i lepší." odporoval jí chlapec. "Jo. A mluví o tom jako o zvláštním spojení. O osudu. Mudlové tomu říkají spřízněné duše." řekla Nel a zamyslela se. "Kdyby si hledal někoho takového v Nebelvíru, tak ti řeknu, že přesně tohle máš s Jamesem." Sirius chvilku mlčel. Snažil se pochopit, co tím dívka myslí. "Jestli to myslíš z přátelského hlediska..." "Jasně, že jo." uchechtla se Nel. "Tak máš pravdu. Poznám, když James jen blafuje a když Zlatonku opravdu vidí. Vím, kdy vybere prudké klesání a kdy už mám řvát na profesorku, že je něco špatně. Z jediného jeho pohledu poznám, kdy máme ještě šanci na vítězství, a kdy už ví jistě, že prohrajeme. Vím, jaký pohyb následuje po předchozím." Nel otevřela oči dokořán. "Proč toho nevyužíváte?" "Jak?" ušklíbl se. "Je Chytač a já Odrážeč..." "No právě." nenechala ho dívka domluvit. "Můžete to využít v náš prospěch." "Jak?" chtěl znovu vědět chlapec. Dívka se tajemně usmála. "Neřekneš mi to." pochopil chlapec. "Ne. Řeknu ti to, až si budu jistá tím, že by to mohlo vyjít." odpověděla tiše. A hlavu si opřela o chlapcovu hruď.

"Měla by sis jít lehnout." "Neusnu." "Proč?" Bez odpovědi. Pochopil. Nehodlala mu to říct. Ani tohle. Už by si měl zvyknout. "Měla bys to říct Removi." Nel překvapeně zvedla hlavu. "Třeba ti pomůže. V tomhle byl vždycky lepší. Neumím řešit problémy." Tohle není problém, který by se dal vyřešit. Dá se jen přežít. Musela však Siriusovi nechat, že měl pravdu. Stačilo jediné slovo, jediné pohlazení či objetí od hnědovlasého chlapce a hned jí bylo líp. "Řeknu mu to. Hned ráno." "Slibuješ?" Nemusela nad odpovědí přemýšlet. Když za ním ono ráno byla, chtěla mu to říct. Nakonec ale v jeho náruči usla. Zaspala snídani. Jen tak tak doběhla včas na hodinu. Divila se, proč ji Remus nechal spát. Vzbudila ji totiž madam Pomfreyová. Jak se ukázalo, nebyla jediná, kdo se v onom objetí cítil v bezpečí a bezstarostně. Chlapec totiž také usnul. Nel už ale nemohla déle čekat. Potřebovala se někomu svěřit. Sama sobě slíbila, že to chlapci poví. Pohlédla do bouřkových očí. Usmála se. "Slibuju."