Poslední chod. Už jen dezert. Dezert a můžeš jít. Uklidňovala se šestnáctiletá brunetka. Počkala, až se před ní objeví obrovský zmrzlinový pohár. Pak si vzala do ruky lžíci. Než si však stihla nabrat první sousto oné dobroty, oslovil ji pořadatel této večeře. "Slečno McGonagallová, co by jste ráda dělala po škole?" Dívka odložila lžíci a zářivě se na profesora usmála. Seděla přímo naproti němu. "Léčitelku nebo Bystrozorku, pane profesore." odpověděla. Cítila na sobě pohledy všech přítomných. Momentálně jí ta pozornost byla ukradená. Znervózňoval ji jeden konkrétní pohled. "Bystrozorku? Jako vaši rodiče?" "Ano. Ráda bych šla v jejich stopách." usmála se. Profesor přikývl. "A váš bratr? Vaše teta se o něm jednou zmínila. Co dělá ten? Je starší, pokud se tedy nemýlím." Nel zbledla. To je noční můra. Zatočila se jí hlava. Z dálky k ní doléhaly okolní zvuky. Hlasy přítomných, cinkání lžíce o sklo a odsunutí židle. Ucítila, jak jí někdo pokládá ruce na ramena. Cítila chlapcovo tělesné teplo a vůni, jež pro něj byla typická.

Vidění se jí rozjasnilo. Pohlédla na chlapce, který stál za ní a měřil si ji starostlivým pohledem. Usmála se na něj. Jeho přítomnost jí dodávala odvahu. "Můj bratr je mrtvý, pane profesore. Stejně jako mí rodiče. Už to bude rok." odpověděla a konečně na může pohlédla. Teď to byl on, kdo byl bledý jako stěna. "Odpusťte, slečno. To jsem netušil." Nel přikývla. "Nemohl jste to tušit. Není to věc, o které bych mluvila ráda." "Ale jak se zdá, někdo to přeci jen věděl." kývl směrem k Remusovi. Profesor se vesele zasmál, když chlapec od dívky zmateně uskočil a spěchal se usadit na své místo. Trapný. Dívka nad profesorem jen protočila očima a pustila se do jídla. Přeci jen, dezert je přeci to nejlepší, z celé večeře. No ne?

Večer dívce poměrně rychle utekl. Rozloučila se s profesorem a sama se vydala zpět na kolej. Lily se ještě zapovídala se svým doprovodem z Havraspáru a Teddyho zdržel profesor. Nel to ovšem nevadilo. Samota byla někdy užitečná věc přesto, že se jí člověk bál. "Nellie." Tohle oslovení by poznala všude. "Ano?" otázala se, aniž by se zastavila, či se alespoň ohlédla. "Počkáš, prosím?" Vždycky. To ale nahlas říct nemohla. Beze slova se proto zastavila a počkala, až ji chlapec dojde. "Jak je ti?" Mizerně. "Dobře." odpověděla nahlas. Chlapec si odfrkl. "Nelži mi, Nellie." "Ty mi taky nebudeš lhát?" zeptala se a hrdě vystrčila bradu. Chlapec přikývl. "Jak ti teda je?" Dívka sklopila pohled k zemi. "Špatně? Já popravdě nevím, Reme. Je toho na mě nějak moc." prudce zvedla hlavu a pohlédla chlapci do očí. "A ty mi nepomáháš." "Nellie..." "Ne. Toho už bylo dost." přerušila chlapce. "Mateš mi hlavu a to si teď nemohu dovolit. S tímhle se budu muset vypořádat sama." "S čím?" Neodpověděla. Ani se na něj neotočila. Prostě jen rychlým krokem zamířila do Nebelvírské věže, kde plánovala najít úkryt.

Prolezla otvorem za obrazem Buclaté dámy. "Elly! Tak jaká byla večeře?" Než stačila brunetka odpovědět, do společenské místnosti dorazil hnědovlasý chlapec, jeho kamarád a zrzavá dívka. "Nellie! Neutíkej přede mnou." Zastavila se. Stála k němu zády. Přemýšlela, jestli se něco může změnit. K čemu bude když tu předvede scénu? K ničemu.

Popošla tedy ke schodům. Někdo ji však chytil za zápěstí a prudce ji otočil čelem k sobě. Nel překvapeně vypískla a tím k nim přitáhla pozornost přítomných. "Proč přede mnou utíkáš?" "Nech to být, Remusi." "Nemůžu." šeptl chlapec. "Proč?" Zavrtěl hlavou. Nic víc. "Já už nemůžu, Remusi. Co jsem tehdy řekla, to platí. Počkala bych měsíc, počkala bych rok a klidně i dýl." Několik lidí zalapalo po dechu. "Ale musela bych vědět, že mám důvod čekat." "Nellie... Já..." Pomalým krokem k němu přistoupila. Pravou ruku mu položila na tvář. Chlapec při jejím dotyku přivřel oči a víc se zapřel do její dlaně. Dívka se usmála. Vzpomněla si na první den školy. Remus zpod přivřených víček mžoural na nějaký předmět za ní. Jen trochu otočila hlavu na stranu. Koutky se jí samovolně ještě o něco zvedly. Taky si vzpomněl. Současně odvrátili pohled od pohovky, na níž ono ráno Remus usnul a pohlédli si do očí. Chlapec si přidržel dívčinu ruku na své tváři. "Nevydržím to." šeptla dívka a hrubě se kousla do rtu. "Promiň, Remusi. Vzdávám se." setřásla chlapcovu ruku ze své a stáhla ji z jeho tváře. "Pamatuješ, co si řekla?" Dívka se ještě více kousla. Na jazyku ucítila pachuť krve.

Stála už u schodů. "Pokud mi za to někdo stojí, jsem ochotna počkat." jistě, že si to pamatovala. Myslela to upřímně. Cítila to tak. A teď tomu nebylo jinak. "Nestojím ti tedy za to?" Nel zavrtěla hlavou. "Víc, než kdokoli jiný. Ale řekni mi jednu věc..." znovu se na něj otočila. "Dočkám se?"