Dny a týdny plynuly. Zrzavá Nebelvírka tlačila čím dál více na své kamarádky, aby se pilně učily. Každá z dívek se k nastalé situaci postavila po svém. Blondýnka trávila co nejméně času v dívčině přítomnosti, aby se učení vyhla. Černovláska ocenila krátké opakování, ale i na ni toho bylo brzy moc. Brunetka se snažila co to šlo, aby Lily vyhověla. Jenže i to dívce brzy přestávalo stačit. Vše okolo šlo mimo ni. Prioritou se stala škola a učení. Nic jiného dívka v tomto období neznala.

Pro nikoho tedy nebylo překvapením, když ročníkové zkoušky složila jako nejlepší z celého ročníku, následovaná Remusem. Ovšem šokující bylo, že zkoušky s poměrně dobrými výsledky zvládl brýlatý Chytač a jeho černovlasý kamarád. Brunetka s černovláskou se také nenechaly zahanbit a jejich výsledky byly jak jinak než vynikající. Blondýnka prošla, a jak sama řekla, na známkách jí nezáleželo. Jako poslední ze skupinky přátel byl Peter, jež s pomocí zbývajících Pobertů nakonec do dalšího ročníku také postoupil. Ovšem velmi těsně.

S koncem zkoušek tu byly poslední dva dny, jež zbývaly do odejzdu studentů z Bradavic. Nikomu se domů nechtěla. Nebelvírský tým truchlil, jelikož se neloučil pouze s dalším rokem v Bradavicích, ale také s jejich skvělým Brankářem a výborným Střelcem. A jak už to tak bývá, ani jim se školu opouštět nechtělo. Každý sedmák zde po sobě něco zanechával. Ať už to byl nápis vyrytý do lavice v učebně Dějin, upatlaná zeď od lektvarů nebo vzpomínky jejich spolužáků. Chystali se opustit místo, jež se stalo jejich druhým domovem, rodinu, jež se tvořili studenti z jejich koleje, přátele, které si tu za ty roky stihli vytvořit a v neposlední řadě také čarodějku nebo čaroděje, do nichž se zamilovali. Nic však netrvá věčně. Některá přátelství jsou předurčena k tomu, aby vydržela a jiná zase k tomu, aby se rozpadla ve chvíli, kdy se dotyční nějaký ten čas neuvidí. Podobně na tom byla i pouta lásky. Některá se měla přetrhnout už ve chvíli, kdy studenti nastoupí do vlaku a jiná měla skončit až s kolikrát osudným slibem dokud nás smrt nerozdělí.

Každý si musí jednou najít svou vlastní cestu. Místo, kam bude patřit, kam zapadne, a kde se bude cítit doma. Na cestě nás pak provází obavy, strach nejistota, ale také nedočkavost, radost z nových zážitků a někde tam na konci naší cesty na nás možná čeká sladká odměna v podobě námi vysněného cíle. Někdo věří na osud, jiný na náhody a někdo v sama sebe. Ať už ale věříme v cokoli, neměli bychom zapomínat, že nakonec to budeme my, kdo bude soudit, zda jsme uspěli. My budeme těmi soudci, kteří určí, zda ten život za to zdál či jsme ho jen promarnili. Spousta lidí se bojí, že nebudou v očích ostatních dost dobří. Čím ale jsme, pokud sami nejsme spokojeni s tím, kam jsme došli a co jsme dokázali? K čemu js uznání ostatních, když my si sami sebe nevážíme, protože pro nás nejsme dost dobří? V životě nemáme dělat dojem na ostatní. Máme dělat dojem sami na sebe. Protože až přijde konec, jen vyrovnaný člověk, který je sám se sebou spokojený, se nebude bát.

Tohle však bylo pro většinu studentů ještě daleko a pro některé mnohem blíže, než mnozí očekávali. V tu chvíli však nebyl čas oddávat se temným myšlenkám. Tehdy se všichni chystali slavit. Ještě jednou. Ještě naposledy. Dokud byli takhle pohromadě, protože to už se přeci opakovat nemusí, a také ani nebude. Na všechny čekaly těžké časy a bylo pouze na nich, jak se k tomu postaví.