S posledním krokem se ocitla bezpečně pod schody. Ani nepočkala, až ji její kamarádky dojdou. Zamířila rovnoi do odlehléhlo kouta, kde v křesle zahlédla chlapce, jehož společnost jí vždy vykouzlila úsměv na tváři. "Říkal jsem si, kdy přijdete. Rozhodli jste se chodit pozdě?" "Neber to jako urážku, ale... Ty vaše proslovy... Jak to říct? Jsou otravné." Chlapec chápavě přikývl. "Máš pravdu. Chceš, abych ti přinesl křeslo?" Dívka zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. "Ne? Tak chceš... Ehm, sednout si mi na klín?" při této otázce se chlapec začervenal a brunetka na tom nebyla jinak. Nechápala to. Vyznali si lásku a stále je z míry dokázala vyvést naprostá maličkost. Radši nad tím raději dál nepřemýšlela a posadila se chlapci na klín,přičemž si hlavu opřela o jeho rameno.

Hudba hrála neskutečně nahlas, studenti se překřikovali, všude se rozléhalo cikání skleniček a panáků. Drobná brunetka si spokojeně hověla v Remusově náruči. "Přemýšlel jsem." "Nad čím?" zeptala se okamžitě dívka. "Co bude, až doděláme školu?" odpověděl jí chlapec otázkou. "No, budeme si hnedat práci." odtušila dívka. "Ty se přihlásíš k Bystrozorům na výcvik a já buď půjdu taky, nebo se budu učit na Léčitelku." "Nikdy mě na výcvik nevezmou..." odtušil chlapec. "Třeba se něco změní. Co my víme. Musíme doufat." propletla si s chlapcem prsty a zahleděla se do jeho medových očí.

"Každopádně chci co nejdříve odejít od tety." "Myslíš, že..." "Ne, nechala by mě tam. Dokonce bych řekla, že je řada, že tam o prázdninách nemusí být sama, i když teď se chystá cestovat a já nejspíš skončím u cizích lidí... Každopádně má svůj život." "To máš asi pravdu, ale jsem si jist, že jí nepřekážíš. Má tě ráda. Bere tě jako svou rodinu." "Vždyť to já ji taky. Ani jedna nikoho jiného nemáme." povzdychla si dívka. "To není pravda. Máš nás. My jsme tvoje rodina." políbil ji na čelo a zářivě se na ni usmál. "Taky bych chtěl co nejdřív odejít od rodičů. Nechci být přítěží." "A kam půjdeš?" zeptala se zvědavě dívka. "Tam, kam půjdeš ty." Brunetka překvapeně zalapala po dechu. "Pokud tedy budeš chtít." odtušil hnědovlásek. "Jestli budu chtít? To nemyslíš vážně!" zasmála se dívka. "Jistě, že chci." usmála se, načež jej políbila na rty. "Nic si nepřeju víc." zašeptala těsně u jeho rtů. "Já ano." svěřil se jí chlapec. "A co?" Nel nemohla potlačit zvědavost smíšenou s nervozitou. "Prožít s tebou celý svůj život."

Velká slova. Někdy jsou ovšem potřeba. Zvlášť, když je člověk myslí naprosto upřímně a vážně, jako tomu bylo v případě této dvojice. Byli velmi mladí, to ano. Na tom ovšem v některých případech nezáleží. Pokud je to navždy, člověk to pozná. A oni věděli, že tohle je navždy. Vždycky to tak mělo být. Alespoň si to mysleli. Trápili se navzájem, pošťuchovali se, lezli si na nervy a mnoho dalších věcí. Také se však podporovali, věřili si, dodávali si odvahu a především se milovali. A když to někdy nestačí, v tuto chvíli to bylo víc než dost.