Noční můry. Má je každý z nás. Kdo ví, z čeho pramení. Promítají se do nich naše největší obavy, náš strach. Když se z nich probudíme, jsme mimo. Nevíme co je realita a co byl jen pouhý sen. Drobná Nebelvírka na tom nebyla jinak. Postavila se na rozklepané nohy a nejistým krokem vyšla ze svého pokoje. Prošla společenskou místností a po schodech se dobelhala až k ložnici chlapců z šestého ročníku. Neklepala. Vzaka za kliku a jak nejtišeji dokázala, otevřela dveře. Zavřela za sebou a potichu došla až k posteli jednohi z obyvatelů pokoje. Jemně s ním zatřásla. "Reme." špitla. Chlapec zmateně zamrkal a otevřel oči.

"Nellie?" zeptal se překvapeně. "P-Promiň, ale..." "Co se stalo?" rychle se vyhoupl do sedu. "Mě-la j-jsem noční mů-ru." "Pojď sem." chlapec ji chytl za ruku a stáhl si ji na klín. Dívka neprotestovala. Objala jej kolem krku a hlavu si zabořila do jeho ramene. Po tvářích jí stékaly mokré slzy, jež smáčely chlapcovo tričko na spaní. "Chceš o tom mluvit?" zeptal se, zatímco jí rukou hladil po zádech. Celá se třásla a chlapec nevěděl, zda je to vzlyky, strachem či zimou. "J-Já..." zadrhla se.

Trhavě se nadechla a zkusila to znovu. "By-la jsem v Bra-davicích. Zbyly z nich jen t-trosky. Na ná-dvoří byla spousta těl. Smrtijedi i studenti a profesoři. V-válka, která má přijít a m-my se jí nemů-žeme vyhnout, skončila. N-nikdo to nepřežil. Pak j-jsem se ocitla v ně-jakém městě." zhuboka se nadechla. "I mudlové byli mrtví, Reme. Zůstala jsem sama. S-sama na celém světě. Byla jsem p-poslední, kdo přežil. Navíc jsem měla p-pocit, že je to můj trest. Ž-že se ani nemůžu zabít. Že neumřu. Měla jsem zůstat sama... Navždy." tvrdě se kousla do rtu. "Nellie." oslovil ji chlapec a ona k němu vzhlédla. "Neexistuje důvod, proč by tě někdo trestal. Chápu, že ten sen byl strašný, zvlášť když se nejvíce ze všeho bojíš samoty, ale..." "Ne. Zarazila ho dívka. Bojím se samoty, to ano. Ale nikdy jsem se jí nebála nejvíc. Dřív to byla ztráta rodiny, když jsem se ocitla tady, tak vás, mých přátel. A teď? Teď si nedokážu představit, že bych ztratila tebe." po tváři jí stékala nová várka slz.

Hnědovlásek jí tváře jemně otřel a přitáhl si ji do něžného polibku. To dívku částečně uklidnilo. "Taky si nedokážu představit, že bych tě ztratil." šeptl. "Jsi to nejcennější, co mám, i když ještě ani nejsi moje." "Ani nemůžu, když mě nechceš." rýpla si brunetka. "Nellie." napomenul si Remus. Dívka mu slezla z klína a lehla si. Chlapec následoval jejího příkladu. Nelíbilo se mu však, že leží kousek od sebe. Proto se natáhl, Nel za pas a přitáhl si ji k sobě.

Brunetka ani nepípla. Pouze si položila hlavu na hruď a zaposlouchala se do úderů jeho srdce. "Vždycky tě budu chtít, Nellie." zašeptala hnědovlásek. "Dokud mé srdce nepřestane bít." To vykouzlilo na dívčině tváři úsměv. Remus ji vždy dokázal uklidnit. "Strach, jež pramenil z noční můry, však částečně přetrval. Obávala se toho, že by nemuselo jít jen o noční můru, ale o další vidinu, jež se promítla do jejího snu. Neměla však jistotu. Zbývalo jí jen doufat, že její další vidina nebude takováto. Svět se jí zhroutil již několikrát. Pokaždé nakonec vstala a bojovala dál. Měla by však tentokrát dost sil? To nevěděla ani ona sama.