V pokoji dívek šestého ročníku bylo slyšet jen tekoucí vodu. Nic víc. Drobná brunetka dopřávala svého promrzlému tělu teplou sprchu. Když usoudila, že lepší už to nebude, osušila se, oblékla se a vlasy si zapletla do volného copu. Toužila padnou do postele, ale nemohla. Slíbila Remusovi, že za ním přijde a svůj slib nehodlala porušit.

Už se ani nenamáhala klepat. Prostě vzala za kliku a vstoupila do pokoje. Sirius s Jamesem tu nebyli. Remus ležel v posteli s knihou v ruce. "Děláš taky něco jiného?" zeptala se jej s úsměvem. Knihomol. "Ano. Trávím čas se svými přáteli a s jednou krásnou Nebelvírkou." odpověděl chlapec, odkladajíce knihu na noční stolek. "A ta Nebelvírka se nepočítá mezi tvé přátele?" zeptala se a povytáhla obočí. "Myslíš, že bych měl nazývat kamarádkou dívku, s níž v budoucnu chci žít?" Nel cítila, jak se jí do tváří hrne krev. "A co když ona nebude chtít?" optala se drze. Na chlapci bylo poznat, že znejistěl. "Pak asi zůstanu sám." povzdychl si a smutně sklopil hlavu k zemi. Brunetka nad tím jen s úsměvem pokroutila hlavou. Přisedla si na postel vedle něj a vzala jej za ruku.

"Je hloupá?" zeptala se klidně. "Ne. Je jednou z nejchytřejších dívek, co znám." odpověděl chlapec s pohledem stále upřeným na podlahu. "Pak bude chtít. Jen hlupačka by odmítla někoho, jako si ty." "A co ty?" pohlédl na ni chlapec. "Budeš se mnou jednou chtít být?" zeptal se. Brunetka přivřela oči a dělala, že přemýšlí. "Nellie?" Dívka se naklonila k jeho uchu. "Vždycky." špitla. Chystala se jej políbit na tvář, ale do místnosti se akorát přiřítil hurikán v podobě černovlasého a brýlatého chlapce.

Černovlásek ihned zamířil k dvojici na posteli. "Promiň, Nellie." "To nic. Ale příště mě už nikam neházej." mrkla na chlapce a vstala. "Jdu si lehnout. Na večeři si natáhnu budík. Do té doby nechci žádný vyřešení, jasné?" ušklíbla se na své kamarády a už zmizela za dveřmi.

Tenhle den odepsala hned ráno, jak vystrčila první nohy z postele. Už v tu chvíli věděla, že bude naprosto nepoužitelná. Někdy člověka prostě postihne psychická únava s fyzickou a tehdy je lepší se uklidit někam do ústraní a počkat, až to přejde. Nejlepší je na to postel a klid. A přesně to se dívka rozhodla vyhledat. Naklepala si polštáře, na noční stolek si připravila sklenici s vodou a pro jistotu zamkla dveře. Zalezla do postele. Ve chvíli, co zavřela oči se její mysl odpoutala od jejího drobného těla a putovala do říše snů.

Alespoň zde dívka mohal naleznou klid. Tentokrát se tak však nestalo. Nečekal na ni žádný krásný sen, ale pravá noční můra. Drobná brunetka kráčela troskami hradu, jež jí byl důvěrně známý. Její srdce pohlcovala panika, strach a úzkost. Vše se jen umocnilo, když došla na nádvoří. Krev. Těla. Poznala hájity a masky Smrtijedů, ale také kravaty v barvách jednotlivých kolejí. Mrtví. Všichni do jednoho. Nezbyl nikdo, kdo by o této válce vyprávěl, až na hnědovkasou dívku, jež toho byla svědkem. Trosky hradu se rozolynuly a ona se ocitla v jí neznámém městečku. Mrtví. Všichni. Mudlové, čarodějky. Viní, neviní. Bylo to jedno. Nikdo nepřežil. A tehdy to dívce došlo. Nikdo. Nikdo kromě ní. Zůstala sama. Sama ve světě, který zničila nenávist. Její srdce se sevřelo a ona se zhroutila k zemi. Sama. Navždy.

Samota nás zabíjí. Pomalu, ale jistě. Někdy ji sami vyhledáváme. Pokud ale trvá dlouho, sráží i ty nejsilnější z nás na kolena. Daleko horší je to, když se k ní přidá vědomí, že jí nelze uniknout. Nikdo z nás nechce zůstat sám. Navždy je totiž dlouhá doba.