Nohy jí sotva nesly. Bolest srdce neutichala. Bylo to akorát tak horší. Musela se s tím smířit. Po cestě do pracovny profesora Brumbála už slzy nezadržovala. Nechala je volně stékat po své světlé tváři. Teď už na tom nezáleželo. Mohla si dopřát chvilku slabosti. Nikdo z nás nemůže být silný věčně. Dívčiny zarudlé oči toho byly důkazem. Příliš dlouho se snažila být silná. Vydržet. A to, že svým přátelům nemohla říct pravdu jí ani trochu nepomáhalo. Opouštěla je. Rozloučila se a teď byl čas jít. Až se vrátí do své doby, oni na ni zapomenout a jejich životy budou pokračovat. Každý z nich si půjde svou cestou. Cestou, která nakonec skončí a oni se znovu setkají. Nel netušila, kde to bude. Ale věděla, že ať se stane cokoli, budou tam čekat. Budou čekat na ni. Možná to nebudou vědět, ale všechno skončí až tehdy, kdy budou všichni zase pohromadě. A v toto případě roky nic neznamenají.

Cesta jí utekla až příliš rychle. U chrliče na ni už čekala její teta. Nemusela se ani ptát na důvod jejích slz. Bylo jí to jasné. "Můžeme?" zeptala se profesorka. Máme na výběr? Přikývla. "Citronová zmrzlina." Chrlič odskočil stranou a uvolnil jim tak cestu. Dívka vystoupala po schodech za svou tetou a počkala, až žena otevře dveře pracovny a vstoupí. Minerva bez zaklepání vešla a Nel ji následovala. "Konečně." usmál se na příchozí ředitel sedící za svým stolem. Snažil se tvářit vesele. Prozrazovaly jej však chybějící jiskry v jeho očích. Pokynul Minervě, aby se posadila. Profesorka si však prvně přitáhla dívenku do objetí.

"Rozhodla ses?" zeptala se dívky tiše. "Ano." brunetce se třásl hlas. Bála se. Nikdo se jí však nedivil. "Dobře. To je dobře." žena jen těžko potlačovala pláč. "Ať sis vybrala cokoli, pamatuj, že tě mám ráda, ano?" "Taky tě mám ráda. Vždycky budeš má teta." odpověděla dívka a opřela si hlavu o rameno ženy. "Nikdy nezapomenu. Na nikoho z vás." Minerva se neubránila vzlyknutí. Dívka jí tím v podstatě oznámila, že si vybrala svou dobu. Tu do které se narodila, ne tu ve které nalezla po dlouhé době štěstí, a Minerva si troufala tvrdit, že i lásku. "Budeš mi chybět dítě." zašeptala dívce do ucha. Políbila jí do vlasů, usadila se do křesla a schovala si tvář do dlaní. Bylo toho na ní prostě moc. Na ně všechny. Milovala tuhle drobnou brunetku, jako by byla její vlastní a teď se jí musela vzdát. Život nám někdy prostě nedává na výběr.

Brunetka si otřela tvář a statečně zvedla bradu. Kývla na ředitele, že je připravená. Ten se podíval na hodiny. Podal dívce pergamen a potřásl jí rukou. "Někdy musíme volit mezi tím, co je správné a co je snadné. Teď však záleží jen tvém srdci. To kouzle tě bude zkoušet. Nevím jak, ale jsem si jist, že bude. Nesnaž se s ním bojovat nebo ho oklamat. Nechce ti ublížit, jen pomoci k té správné volbě." "Dobře." přitakala a převzala si od může kus pergamenu. "Vezmi si hůlku. Stačí to pouze přečíst." Minerva vstala a podala dívce její hůlku společně s kabelkou, se kterou se u ní objevila. Dívka ji otevřela. Vytáhla z ní medailonek, na který už zapomněla. "Svítil. Říkala si, že možná patřím sem." pohlédla do očí své tety, profesorky a ředitelky koleje zároveň. "Mohla jsem se splést. Dokud nesvítí úplně, není tohle tvá doba." Možná ani nikdy neměla být. Vtiskla onen přívěsek ženě do ruky. "Měla bys jej mít. Jako památku na ni... Jako památku na mě." Žena neprotestovala. Nemělo to cenu. "Je čas." ozval se ředitel Bradavic. Dívka se povzbudivě usmála na ženu, jež brala jako svou rodinu. Poté stiskla v ruce pevně hůlku a pohlédla na pergamen. Poctivě odříkávala slova. Když dočetla, zavřela oči a sama pro sebe si zašeptala: "Tam kam srdce mé patří."