„Úplně všechno je dost široký pojem, nemyslíte? Vážně mi nechcete říct, jak se vlastně jmenujete?" Původně značně kousavý podtón se ztratil za notnou dávkou zvědavosti, kterou původně ani nechtěl dát najevo, ale vždycky to mohl skrýt za bolest hlavy, ne?

„Otázky pokládám já," odvětila chladně, nicméně nakonec si povzdechla, jako by ho už chtěla mít z krku a radši mu to malé vítězství dopřát. „Hillová."

„Jen Hillová? Žádné křestní jméno?" zeptal se poněkud rozčarovaně. On jí své křestní jméno řekl. Byla by slušnost mu ho sdělit taktéž.

„Och, promiňte," opáčila sarkasticky. „Pro vás samozřejmě agentka Hillová," řekla hlasem, z nějž byla patrná výhrůžka. Narovnala se, jak to jen na židli šlo a blýskla po něm očima chladnýma jako ocel. „Dochází mi trpělivost. Toto není hra. Mluvte."

Přikývl. Ani on ten svůj prapodivný výslech a celkovou situaci nepovažoval za hru, ale zkrátka si nemohl pomoci. Na té ženě bylo něco, co toužil prozkoumat. Jen si nebyl úplně jist, co vlastně by to mělo být. „Nevím, kde mám začít," zamumlal s pokrčením ramen, což by se dalo považovat za smířlivé gesto.

„Nejlépe od začátku. Jak jste se dostal na Zemi?" ptala se a mírně uvolnila strnulý posed.

Zkřivil čelo nad úsilím si vzpomenout, jak to vlastně celé vzniklo. Zdálo se mu to jako přitažené za vlasy, a kdyby to on sám nezažil na vlastní kůži, vysmál by se člověku, co by mu o tom vyprávěl. „Překvapil mě," začal pomalu. „Loki se nějak dostal na Skaro - to je planeta, na které žiju - a dostal se ke mně do pracovny, kde jsem se snažil vyrobit nějakou zbraň proti Thalům, se kterými má rasa vede válku tak dlouho, že už ani nevíme, kvůli čemu vznikla -"

„K věci," zarazila ho rázně. „Historie vaší planety je určitě velmi záživná, nicméně na hodiny dějepisu nemám zrovna čas."

Nesouhlasně stiskl rty, ale jinak nedal najevo, že se ho její přerušení nějak dotklo. Pokračoval dál, jako by nic neřekla. „Nakráčel ke mně v té své směšné rohaté helmě, chytil mě za rameno, a ne jsem se zmohl na cokoliv, dotkl se mě tím svým modrým žezlem." Její tvář byla naprosto bezvýrazná, neměl tedy tušení, zda odpovídá správně nebo zda mu vůbec věří, což ho frustrovalo. „V té chvíli jsem ho měl v hlavě. Já vím, že to zní jako úplná stupidita, ale... Jako by mi obalil mozek nějakou mlhou, nebo čím. Moje vlastní vůle zmizela, zůstala jen neutuchající potřeba mu sloužit a plnit jeho příkazy."

„Ano, Barton to popisoval podivuhodně přesně stejně," vložila se Hillová do hovoru a Davros si oddechl. Věřila mu, takže si o ně nemyslela, že je blázen. Kdovíproč mu to udělalo radost. „Co od vás chtěl? Jaké příkazy vám dával?"

„Spolu s doktorem Erikem Selvigem - jehož inteligence mě, mimochodem, poměrně překvapila - jsem měl pracovat na jednom vynálezu. Barton pro něj zase sháněl potřebné věci, které jsme my potřebovali k jeho výrobě," vysvětlil o mnoho lehčeji. Stiskl si kořen nosu a mírně se překlonil, neboť tím, že si nutil přehrávat zamlžené vzpomínky znovu v hlavě, se jeho migréna poměrně zhoršovala. Docela se začínal obávat, že jí ty boty skutečně pozvrací.

Hillová se mlčky zvedla, podala mu sklenici vody a tabletu, kterou vytáhla z vnitřní kapsy kombinézy, než se posadila zpět. „Co měl agent Barton pro Lokiho sehnat?"

Zíral na tabletu ve své dlani a na vodu ve druhé a mlčel. Netušil, co mu to dala. Chtěla ho snad otrávit? Ale proč by to dělala? Však začal spolupracovat, ne? Zatraceně, mohla to být tabletka na bolest hlavy, ale také něco, po čem by mohl zemřít ve chvíli, kdy výslech skončí, za předpokladu tedy, že by ho vůbec stihl dokončit. Přejel mu mráz po zádech a zachvěl se. Co by měl, u Thala zavšiveného, s tou pilulkou udělat?

„Je to prášek na hlavu, nehodlám vás otrávit," pronesla klidně, jako by mu četla myšlenky. „Slíbila jsem vám, že když budete hodný, tak budu i já." Usmála se, naklonila se k němu blíž, až mimoděk nasál její květinovou vůni. „Věřte tomu, že kdybych vás chtěla zabít, udělala bych to mnohem rafinovanějším způsobem."

„Věřím." Nasucho polkl, jako by se snažil odhodlat ke skoku do ledové vody, ale pak si přece jen tabletu vložil do úst a zapil ji vodou. Ta představa, že ho přestane bolet hlava, byla příliš lákavá, než aby ji zkoušel potlačit. „Díky."

Potřásla hlavou. „Za málo. Tak pokračujte."

Na chvilku přemýšlel, na co se ho vlastně ptala, ale po několika vteřinách už v hlavě formuloval odpověď. „Potřeboval iridium. My jsme měli za úkol stabilizovat Tesseract pro ten jeho vynález a bez iridia to nešlo." Pohrával si s prázdnou skleničkou a zatoužil nahlédnout do její mysli, aby měl alespoň představu, co se jí honí v hlavě. Iritovalo ho, že byla jako socha vytesaná z mramoru a z její tváře nešlo vyčíst absolutně nic. „Barton nám ho přinesl, mezitím vy jste Lokiho zajali - ačkoliv si spíše myslím, že se nechal zajmout schválně. A ne, nevím proč," dodal ještě, když se nadechovala k další otázce. „Vím jen to, že mě pak Barton vzal s sebou sem, abychom ho dostali ven... a pak už jen ta rána tyčí."

Konečně ukázala nějakou reakci - na tváři se jí objevila směsice samolibosti za pořádnou ránu a zároveň zlosti, protože se trefila do špatného cíle. „Co má za lubem?"

„Chce otevřít bránu pro nějaké mimozemšťany," řekl ponuře. „Myslím, že chce ovládnout vaši planetu a vládnout zde jako král. Tak jsem to alespoň pochopil z jeho útržků."

„To se mu nepovede," ujistila ho ostře. „Kde chce tu bránu otevřít?"

„Nevím. Někde, kde bude dostatečný zdroj stabilní energie," doplnil další střípek informace. „Neznám to tu. Víc nevím, vážně." Když přikývla a vstala, odvážil se ještě k otázce: „Pustíte mě?"

„To nezáleží na mně, ale na řediteli. Zatím -" zarazila se, když se dveře rozlétly a dovnitř vtrhl zadýchaný agent.

„Mrakodrap Tonyho Starka!"

Přiskočila k Davrosovi, chytla jej za rameno tak prudce, až mu vylétla sklenička na zem, kde se roztříštila na malé kousíčky. „Jdeme."