Jozef políbil malou Alenku na čelo, obul si boty a oblékl kabát. Anna ho sledovala lesklýma tmavýma očima. Také ji políbil, zkontroloval, zda má v kapse od kabátu náboje. Věděl, že by měl něco říct, ale žádná slova mu nepřišla správná.

Aničko…až se nevrátím, dej za mě pusu Alence. Obleč si svoje nejlepší šaty, ty červené s pozlacenými knoflíky. A jdi ven. Běž za tetou Moravcovou, za Marií nebo za strýčkem Hajským. Postav na kafe a potom na mě vzpomínejte. Třeba to poví něco, co jsem ti já nikdy neřekl. A vzpomeň si i na Jendu a všechny ostatní.
Miluju tě, Aničko Malinová.

“Dávej na sebe pozor,” vyhrkla Anička ve dveřích. Jozef se uchechtl a ona si hned uvědomila, co řekla za hloupost. Radši ho rychle políbila. Cítila, že jí po tváři sklouzla slza a zrudla málem až za ušima. Jozef si toho ale nejspíš nevšiml a pevně ji objal. Stáli ve dveřích Annina malého bytu, zatímco venku se rychle stmívalo, ani jednomu z nich se nechtělo odejít.

Zítra může být všechno jinak…zítra už nemusí být vůbec nic. Oba si to moc dobře uvědomovali, i když se snažili nenechat tu tichou paniku ovládnout jejich společnou chvilku. I přesto se jim do mysli neustále vkrádal ten tmavý stín nebezpečí, který nad nimi visel.

Anička se odtáhla a vyhlédla z okna.
“Běž, nebo tě na ulici seberou ještě dneska,” prohlásila. Oba se usmáli. Naposledy se políbili, než Jozef vyšel na schodiště a Anna za ním s těžkým srdcem zavřela dveře.

-

“Tak co?” Jenda Kubiš si zapálil cigaretu a natáhl si nohy na židli.

“Brečela.”

Z toho krátkého souhrnu a zarudlých očí jeho kamaráda bylo Jendovi hned jasné, že Anička nebyla jediná, kdo dnes večer uronil pár slz. Ale Jozefa za to nesoudil.

On se s Marií rozloučil rychle. Dala mu balíček buchet a pusu. Neplakala, jen za ním zabouchla dveře a on ji potom viděl, jak se vyklání z okna, aby ho sledovala až na konec ulice.

Jozef zhasl žárovku v jejich malém pokojíku. Vytáhl rolety, které Moravcovým sloužily jako zatemnění, otevřel okno a sebral Jendovi z krabičky cigaretu. Zapálil si a kouř vyfoukl z okna. Jenda přešel vedle něj, opřel se o parapet a zadíval se na potemnělé město.

Byla teplá květnová noc. Nad Prahou zářilo několik osamělých hvězd. Chvíli stáli potichu, každý zabraný do svých vlastních myšlenek.

“Stejně jsou to svině.” Jozef neodvrátil pohled od liduprázdné ulice pod nimi, ale jeho hlas byl stísněný. Jenda típl cigaretu o parapet a přikývl.

“Jsou to svině a proto jsme tady,” prohlásil. I na něj padla úzkost. Co bude s Marií? S jeho rodinou? Vzpomněl si, co ho kdysi naučil Karel Svoboda v Anglii.

To máš jednoduchý, Honzo, říkal vždycky. Podívej se na nebe a vzpomeň si, že na to samý nebe se koukají i doma.

Dnes ho ale nebe neuklidňovalo. Věděl, že ty samé hvězdy visí nad hlavou Heydrichovi. Jestli se dožije zítřejšího večera, doufá, že už ten německý parchant českou oblohu nikdy neuvidí.

Dlouho stáli potmě u otevřeného okna. Mlčeli. Jenda si začal něco pískat. Jozef chvilku poslouchal a potom se přidal.

Je dlouhá cesta k Tipperary
Dlouhá cesta vede tam
Je dlouhá cesta k Tipperary
K nejsladší dívce, co znám

A potom zase mlčeli a dívali se nahoru na hvězdy a dolů do ulice a ráno vstali a dokouřili poslední cigarety nad hrnkem náhražkové kávy. A vyšli ven do teplého dne a zbytek byl historie.

Sbohem, Picadilly
Sbohem, Leicester Square
Je dlouhá cesta až k Tipperary
Ale mé srdce zná směr

---

Jednodílovka spíchnutá za půl hodiny v městské knihovně. Když už je to výročí, překonala jsem spisovatelský blok a dokonce jsem zase našla i své překladatelské střevo (píseň It's a long way to Tipperary jsem si přeložila sama, protože v české verzi od Taxmenů je přeloženo všechno kromě refrénu).
Kdyby vás zajímalo počasí, tak skutečně bylo 26. i 27. května 1942 teplo. Zhruba dvacet pět stupňů Celsia.

A protože máme výročí, možná tu přistanou ještě nějaké jednodílovky, ale nic neslibuji, škola je poměrně vysilující 😅🧡🧡