Je noc a jsou slzy,
je pozdě a je brzy,
je nátlak a je tíha,
zabraňující mi dýchat.

Je noc a jsou muka,
mé srdce tím vším puká,
je ticho, co mě dusí,
je ticho, co žal nosí.

Je noc a není čas,
zoufalství zní hlas,
hrozí mi, že selžu,
ublížím, nepomůžu, zalžu.

Je noc a jsou pochyby
šeptající co kdyby,
bolest co jizvy zanechá,
než noc dni vládu přenechá.

Je noc a já strach mám,
z úkolu, jenž mi byl dán,
chci se dostat do cíle,
zbývá však už jen chvíle.

Je noc a jsou obavy,
v hlavě mé mlhavé postavy,
zachvacuje mě panika,
jim totiž tohle nic neříká.

Je noc a je temnota,
je touha a je ochota,
ta, co mě drží nad vodou,
šeptajíc starosti odejdou.

Je noc a ona netuší,
co je na tom to nejhorší
a proč mě tolik děsí zas
ten neúprosně rychlý čas.

Je noc a jsou slzy,
je příliš pozdě, přesto brzy
a nadějí zní smrti hlas.
Co když to nedokážu včas?