Hermiona kontrolovala klid na chodbách. Procházela se ráda sama, proto se vždy zasadila o to, aby nemusela s ostatními primusy. V sedmém patře uslyšela kroky. Připravila si hůlku a šla za zvuky. Před rohem zpomalila a vyčkávala, až se opozdilec objeví. Vyšel Snape, také s hůlkou v ruce.
,,Grangerová?"
,,Och, pane profesore, omlouvám se. Myslela jsem, že je to nějaký student." Snape se zatvářil podezíravě. Možná ho napadlo, že ho sledovala. ,,A co vy vůbec tady? Myslela jsem, že kontrolujete nižší patra," začala Hermiona konverzaci, aby se necítila tak trapně.
,,Do toho vám nic není!" štěkl na ni, takže Hermioně hned došlo, že byl v komnatě nejvyšší potřeby.
,,Nechtěla jsem vyzvídat," hlesla, co nejtišeji dokázala.
,,Neměl jsem vám nadávat," řekl najednou. ,,Vím, že byste o mě neříkala žádné lži. Jsem paranoidní, pro jistotu nevěřím nikomu."
,,To mě mrzí, pane profesore. Mně byste důvěřovat mohl..."
,,Já vím. A toho se bojím," přiznal. Narazila na něj, když byl v podivném rozpoložení. Věděla, že jindy by jí tohle neřekl. Měl asi špatný den, protože i když mohl dávno odejít, stále byl s ní. ,,Nechci už nést tu tíhu."
,,Nemusíte ji nést sám," řekla Hermiona a přistoupila k němu. ,,Co kdybych vám nabídla posezení s lahví dobrého vína?"
,,Jste studentka, pít nemůžete."
,,Jsem dospělá a po tom všem, čím jsme si my oba prošli, je jedna flaška vína zanedbatelnou malicherností." Změřil si ji pohledem. ,,Myslela jsem si, že zemřete. Když už jste dostal novou šanci, nepromarněte to. Samota za to nestojí." Beze slova došel blíž ke stěně, kde se začaly tvarovat dveře. Otevřel a pravil: ,,Až po vás."

Vešli do malé místnosti s krbem, dvěma židlemi a stolem. Usadili se naproti sobě a Snape nalil vrchovatě víno do sklenic. Nečekal na přiťuknutí, hned se napil. Hermiona si nenápadně povzdechla a udělala totéž.
,,Chodím si sem číst a přemýšlet," řekl po chvíli Severus. ,,Ve svých komnatách se necítím dobře, vznášejí se tam všechny obavy a nepříjemné zážitky."
,,Já chodím na astronomickou věž. Nemůžu se zbavit vzpomínek na lidi, které jsem ztratila a kteří se mnou celé roky pobývali v nebelvírské koleji." Severus se zhluboka nadechl, pak dech zadržel a uvažoval, jestli má promluvit.
,,Nečekal jsem, že bych mohl přežít. A jakmile jsem se s tím smířil, byla ta představa uklidňující. Těšil jsem se na to." Hermiona se napila, aby získala čas srovnat slova ve své hlavě.
,,Chápu vás. Někdy mám výčitky, že jsem to přežila, zatímco mnohem lepší lidé zemřeli. Ale už na to nemyslím tak často. Mám svůj život totiž ráda."
,,Závidím," opáčil znaveně Severus.
,,Stydím se za to, že jsem tohle neudělala už dřív." Snape zvedl obočí v nevyřčené otázce. ,,Víte, promluvit si s vámi. A poděkovat vám."
,,Poděkovat?"
,,Za to, co jste musel přetrpět, aby válka dopadla dobře," osvětlila Hermiona.
,,Merline, Grangerová, nechte těch sentimentálních řečiček. Tomu ani jeden z nás nevěří," odvětil zhnuseně.
,,Nevěříte tomu pouze vy. Já si vás velice vážím. Ale chápu, že je těžké přijmout poděkování. Zvlášť po tolika letech, co nikdo nevěděl, jak moc pro naše dobro děláte." Otevřel ústa, aby odvětil něco sebekritického, ale Hermiona mu skočila do řeči: ,,Nerozmlouvejte mi to. Je to pravda. A vy si zasloužíte mnohem víc než jenom děkování od studentky."
,,Upřímně, vašeho vyznání si vážím víc než od kohokoliv jiného."
Hermioně se rozzářily oči a ústa nastavila do pozice ,,nadšený úsměv". Severus trochu zavrtěl hlavou a vydal ze sebe něco, co by se vzdáleně mohlo nazvat smíchem. Krátkým a docela příjemným. Sám byl překvapený, jak jednoduché to bylo.