Netrvalo dlouho, než Lucius sebral kufřík, zabezpečil Malfoy Manor spoustou ochranných kouzel a vydali se dlouhou štěrkovou cestou na hranici pozemku, aby se mohli přemístit pryč. V hrudi se mu třepotalo srdce tak rychle, že si chvíli myslel, že ten nápor emocí snad ani nevydrží a praskne. Byl neskonale šťastný, že konečně od Harryho slyšel ta dvě slova, na něž tak dlouho čekal, přitom to bylo jen slovní potvrzení činů. Jako by z něj tím však spadla neviditelná tíha, najednou se cítil jako zamilovaný cvok a nebýt jeho tvrdé výchovy, zřejmě by poskakoval na místě. Skrýt blažený úsměv však nedokázal a ani netoužil.

„Co bys chtěl dělat o víkendu?" zeptal se Harry zamyšleně a vytrhl ho tak z přemítání.

„Kromě toho, že přijde Draco s panem Falksem?" odpověděl otázkou.

„No jo, na ty jsem zapomněl," přiznal rozpačitě. „Ti přijdou už zejtra, že?" Lucius přikývl na souhlas a Harry se ušklíbl. „Nezdá se ti, že každý tohle setkání je trapnější než to předchozí?"

„Připouštím, že je to poněkud škrobené, ale moc se tomu nedivím," odvětil pomalu. „Ta vaše vzájemná averze nad vším visí tak, že by se málem dala chytit," upozornil ho se zdviženým obočím.

Nemusel Jimmyho ani jmenovat, velmi dobře věděl, o čem je řeč. „Já za to nemůžu," zahučel. „Já se fakt snažím, jenže on mě strašně irituje. A začal mě nesnášet dřív než já jeho. Přitom jsem jemu nic nikdy neudělal," stěžoval si nabručeně. „To on se do mě tenkrát opřel na tom mejdanu u Munga a..." Zarazil se. Vyletělo to z něj dříve, než se nad tím vůbec zamyslel. Do dnešního dne Luciusovi neřekl, co se tehdy stalo a ani nyní se k tomu přímo nechystal, ačkoliv si uvědomil, že se tomu už nejspíše asi nevyhne. „A i když jsem milej, je to k ničemu. Pořád se na mě tváří jak na největšího zmetka, i když se před Dracem krotí," dopověděl neochotně, když ho propálil tázavý pohled.

„Takže to kvůli němu jsi tehdy odešel? Proč?"

Prošli bránou, Lucius zopakoval zabezpečovací kouzla a v náhlém popudu zmenšil kufřík, aby ho mohl schovat do kapsy, a přemístil je na nábřeží Temže. Obloha už získávala ocelově šedý nádech, místy protkaný oranžovou a růžovou z červánků. Lampy se začaly rozsvěcet, osvícený Westminsterský palác zářil do dálky. Vydali se podél řeky, vyhýbajíce se mudlům kráčejícím z práce či při procházce. Mířili k jejich oblíbené kavárně, jež už v brzkém jaru měla na chodníku připravené malé kulaté stolečky a polstrovaná křesílka, na něž se o malou chvíli později posadili.

„Je to důležitý?" zeptal se Harry s povzdechem. „Nechtěl jsem ti to říkat, není to –"

„Moje věc?" dořekl Lucius suše. „Jistě, to máš nejspíš pravdu."

Harry vnitřně zaúpěl. „Tak jsem to nemyslel," ohradil se s potřesením hlavy a opřel se, uhýbaje mladé servírce, která jim přinesla jejich objednávku. Kývnutím jí poděkoval a odolal pokušení si vytáhnout nohy na sedadlo, aby si je mohl obejmout. „Prostě jsem ti nechtěl přidělávat starosti. Už tak jich máš dost a já se na to snažím zapomenout."

„Dobře," odpověděl s pokřiveným úsměvem potichu, aby je neslyšel nikdo z procházejících mudlů v okolí.

Harry vnímal, že se atmosféra napjala a vůbec se mu to nelíbilo. Natáhl se dopředu, položil ruku na jeho dlaň a horečně přemýšlel, co se stalo, že druhý muž tak ochladl. Nerozuměl tomu. Vždyť ho nikdy nenutil, aby mu řekl nic, co nechtěl, tak v čem byl najednou problém? Došlo mu to v té samé chvíli. „Ty to víš, že jo?" zeptal se a nezabránil kyselému úšklebku. Připadal si jako idiot.

„Ano." Stáhl ruku, sáhl po svém šálku a zamyšleně ho zamíchal. „Draco mi to řekl několik dní po večírku." Nenuceně se napil silné kávy, aniž by z něj spustil oči.

„Tak proč –"

„Myslel jsem, že už mi věříš," poznamenal tichým hlasem, ve kterém se nedala přeslechnout stopa dotčení.

„Věřím," odpověděl okamžitě. „Samozřejmě, že ti věřím. Ale nechápu, proč z toho děláš takovou vědu. Říkal jsem ti, že to není důležitý a že si to vyřeším sám."

„Neřekl bych, že jsi v tom byl příliš úspěšný," opáčil úsečně a vzápětí by si nejradši ukousl jazyk. Netoužil se s ním hádat. Vlastně to vůbec nechtěl řešit, a kdyby to Harry nenačal, zřejmě by k tomu nikdy nedošlo. Ale už to nešlo vzít zpět. Harry po něm bleskl pohledem a tvář vyrovnal do masky klidu, stejně jako napřímil záda. V tu chvíli mu neuvěřitelně připomínal Severuse. Dokonce i rty měl semknuté do úzké linky jako on.

„O co ti jde?" zeptal se Harry chladně a mimoděk sevřel svůj šálek pevněji. „Mám ti snad říkat každou kravinu? K čemu ti to je, že víš, za jakýho hajzla mě Falks má? Potřebuješ snad podrobnosti? Vážně ode mě potřebuješ slyšet, jak jsem si připadal, když se do mě opřel, protože místo toho, abych seděl u tvý postele, jsem ti šukal syna?" Srdce se mu divoce rozbušilo a měl pocit, že ta romantická chvilka u piána se neodehrála před hodinou, nýbrž před několika lety. Atmosféra se změnila rychleji, než mu bylo milé „Chceš snad, abych se cejtil ještě hůř? Tak dovol, abych ti gratuloval, protože se ti to právě povedlo," zasyčel mrazivě.

Lucius si povzdechl. „Jistě, že ne. Ale přece jsem ti vysvětlil, že ti nic nevyčítám," odtušil ve snaze ho uklidnit. Při poznámce o Dracovi a jejich intimním životě se narovnal, ale jinak nedal najevo žádnou reakci. „Jen zkrátka nechápu, proč jsi mi to nechtěl říct. Vždyť ty jeho řeči –"

„Žádný by neměl, kdybys tenkrát neutekl a nedostal mě do týhle debilní situace." Ve chvíli, kdy slova procedil z úst, věděl, že přestřelil. Nemohl přehlédnout bolest, která se mihla v nekonečné šedi jeho očí, ačkoliv tvář zůstávala bez výrazu. „Promiň," hlesl. Nejraději by si nafackoval.

„Jen jsem ti chtěl sdělit, že se těmi jeho řečmi a pohledy trápíš zbytečně, protože není důležité, co si on o tobě myslí. A kdybys mi to netajil, mohli jsme to společně vyřešit. To je celé," řekl dutě, odložil nedopitý šálek a sáhl do kapsy, aby vytáhl mudlovské peníze. Upustil je na stůl, aniž by se na Harryho podíval a prkenně se zvedl. „Jdu se projít. Sejdeme se doma," oznámil bezvýrazně. Rozešel se směrem od Harryho dříve, než stačil zareagovat a nechal ho s výčitkami samotného.