„Vítej, příteli," řekl s úsměvem Lucius, otevíraje dveře po silném zaklepání. Obvykle tuto funkci zastával Dobby, ale Severuse chtěl uvítat osobně. Napřáhl dlaň, stiskl mu pravici.

„Luciusi," odpověděl dutě s kývnutím, když vešel dovnitř a zavřel za sebou.

„Kdy jsi naposledy spal?" ptal se Lucius. Úsměv zmizel jako prásknutím biče a byl nahrazen nesouhlasem smíšeným se starostí při pohledu na ztrhanou tvář s nazelenalým nádechem.

„Nevím, asi před třemi dny," odpověděl Severus s pokrčením ramen a unaveně si přejel rukou přes obličej. „Je tady?"

„Ano. Čeká na tebe v obývacím pokoji," ujistil ho. Potlačil popud ho obejmout, místo toho mu jen položil ruku na rameno. Vyhledal jeho oči a stiskl rty. „Zůstaneš přes noc."

„Ne, vrátím se do Bradavic," odporoval.

„Severusi, to nebyla otázka. Potřebuješ se vyspat a strávit s Harrym nějaký čas. V Bradavicích tě teď nebudou potřebovat, jistě je tam i o vánočních prázdninách profesorů více než dost," prohlásil nesmlouvavě.

„Možná jsi zapomněl, Luciusi, ale jsem dospělý a jen o dva roky mladší než ty," opáčil mrazivě a uklidňující paži setřásl. V černých očích se zablesklo. „Nemusím –"

Lucius povytáhl pobaveně obočí. „Jistě. Ale stejně tu zůstaneš." Pokynul mu směrem ke dveřím, za nimiž čekal Harry. „Budu v pracovně." Počkal, až druhý muž strnule přikývne a povytáhl koutky v povzbuzujícím úsměvu. „Stýská se mu. Nebuďte paličatí." S tím se otočil a vyrazil do pracovny, zatímco Severus se zhluboka nadechl, než vzal za kliku. 

Byl na sebe naštvaný za svou nervozitu a za to, že ji Lucius poznal málem ještě dřív, než vůbec vešel k němu do domu. V té chvíli snad poprvé pochopil, jaký stres musel pociťovat Harry pokaždé, když jako malý něco vyvedl. Kdyby situace nebyla tak vážná, možná by se i rozesmál nad tou absurditou. Tentokrát si jako malý chlapec připadal on sám. Hrdlo se mu svíralo, srdce pumpovalo krev tak rychle, až mu hučelo v uších. Obava, že ho vlastní syn odmítne a zavrhne, mu nedala spát několik dní a s rukou na klice na vteřinu zaváhal, neboť dokud nevejde, nic nebude definitivní. Avšak ta nejistota a ticho mezi nimi ho pomalu zabíjela. Měl jen jeho, nikoho jiného. Nehodlal o svého syna přijít, i kdyby si měl před ním kleknout na kolena a odprosit ho.

Znovu se hluboce nadechl, vyrovnal tvář do přívětivého úsměvu a vstoupil. Všiml si ho hned. Stál u okna, opíral se o parapet, pozoroval poletující sněhové vločky, nebo to alespoň předstíral. Zdálo se mu, že zesílil v ramenou za tu dobu, co se neviděli a vlasy mu také narostly. Opřel se o dveře, naprosté ticho narušovalo jen praskání plamenů v krbu a jeho vlastní dech, který mu připadal hlasitý jako nikdy.

„Potřeboval bys ostříhat," upozornil ho suše, když už ticho bylo k nesnesení a Harry se ani nenamáhal otočit. V tu ránu by si nejraději jednu vrazil. Proč, pro Merlina, nešel za ním a neobjal ho?

„A ty by ses měl konečně přestat pokoušet mi řídit život," odsekl a konečně se odlepil od parapetu, otáčeje se na otce. Ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly a on v těch černých viděl bolest, kterou svou odpovědí vyvolal, si toužil nafackovat za svou tvrdohlavost. „Promiň," hlesl a vykročil na nejistých nohách. „Já bych si zase měl dávat pozor na pusu. Nechtěl jsem bejt hnusnej," zamumlal někam k podlaze.

„Máš na to právo," povzdechl si Severus, jda mu naproti. Zastavil se půl kroku před ním, vpil se do synových očí, snaže se mu svým pohledem dát najevo všechnu lásku, kterou k němu pociťoval. Toužil ho obejmout, ale neodvažoval se zkrátit ten poslední kousíček, jenž je mezi nimi dělil. „Je mi to líto," hlesl prosebně, ruce na půl cesty k němu.

„Mně taky," opáčil smutně. „Strašně jsi mi ublížil."

„Já vím. A vím, že pro to neexistuje žádná omluva."

„Já kvůli tobě ublížil Dracovi. Manipulovali jste s náma."

„Ano."

„Nechal jsi mě trápit se tak dlouho, a kdybych Luciuse nepotkal, lhal bys mi dál," obvinil ho tiše, cítě, jak se mu do očí tlačí slzy.

„Ne, to ne," odporoval měkce. „Když jsem viděl, jak se trápíš, chtěl jsem se za Luciusem vydat a přesvědčit ho, aby se vrátil. Merlinžel, nestihl jsem to. Harry..." Konečně se odhodlal, vzal jeho tvář do dlaní a naléhavě mu pohlédl do očí. „Vím, že jsem všechno pokazil. Chápu, že se zlobíš. Pochopím, když mi neodpustíš. Ale věř mi, že jsem to takto nechtěl. Já jen chtěl, abys byl šťastný," hovořil rychle, dokud měl příležitost. „Jsi můj jediný syn. Vždy jsem pro tebe chtěl jen to nejlepší, i když to tak možná nevypadalo."

„Vždyť já to vím," fňukl Harry a konečně udělal ten poslední krůček a ovinul otci ruce kolem hrudníku. Zhluboka nasál jeho vůni a náhle se cítil mnohem lépe. Jako by se vrátil v čase, kdy neexistovaly žádné starosti. Jako kdyby byl doma.

Severus namáhavě polkl, zamrkal, aby slzy úlevy a dojetí ponechal za očními víčky. „Mám tě moc rád, Harry," šeptal mu do vlasů a kreslil dlaněmi abstraktní obrazce po jeho zádech. „Odpusť mi, že to dávám najevo tak idiotským způsobem."

„Už nikdy za mě nerozhoduj," přikázal zastřeným hlasem do jeho ramene. Cítil, jak se chvěje a sám neměl daleko k tomu, aby se klepal. „Pokud si mám nabít držku, rád bych to udělal sám za sebe."

Odtáhl se, počkal, až s ním naváže oční kontakt. Ani jeden z nich nekomentoval vlhké oči toho druhého. „Pod jednou podmínkou." Na Harryho zamračení zareagoval Severus úsměvem. „Jen, když pak za mnou přijdeš, pokud by k tomu, nedej Merlin, došlo. Slibuji, že pokud nebudeš chtít, nebudu ti radit, ale jen tě vyslechnu. Je to přijatelná podmínka?" ptal se s jasnou obavou v hlase.

„Jo, to myslím, že je," odtušil a šťastně se mu nosem zavrtal zpět do ramene.