Harry seděl na skryté zahradě domu v Tkalcovské ulici a pohledem se soustředil na vysoký tovární komín, aniž by ho příliš vnímal. Jen věděl, že na něj civí a nechával si tak od něčeho známého dodávat pocit klidu. Stůl a židle už byly zpod pergoly přilepené na fasádě zmenšeny a uklizeny na půdě před nadcházející zimou, proto jeden kámen přeměnil na zahradní houpačku a vrhl na ni ohřívací kouzlo, z druhého pak vyčaroval provizorní stůl a připravil na něj podnos s čajem a kakaem.

Vzduch voněl suchým mrazem, opadané keříky se třásly pod poryvy chladného větru, který pohazoval s uvolněným pramenem ebenových vlasů a narušoval mu tak koncentraci, byl však příliš líný vytáhnout ruku zpod chlupaté deky, do které se zabalil. Druhá deka ležela vedle něj složená do úhledného balíčku, čekajíc, až přijde mladík, kterého by měla zahřívat.

Draco zněl v cestovní knize poněkud vážně, když Harryho žádal o schůzku, a i přes to, že se ptal jen pomocí psaného textu, Harry z něj dokázal vycítit nejistotu. Samozřejmě souhlasil, avšak žaludek měl stažený očekáváním, neboť netušil, co s ním jeho bývalý snoubenec hodlal probírat. Pohledem zkontroloval stříbrné hodinky na zápěstí a srdce se mu mimovolně rozběhlo, když v té chvíli uslyšel zvuk krbu, nesoucí se ven otevřenými dveřmi. Přišel přesně.

„Ahoj," hlesl Draco s mírně rozpačitým úsměvem, jakmile o pár vteřin později vešel pod zahradní altánek. Naklonil se, letmo políbil Harryho na tvář a usadil se vedle něj. „Jsem rád, že sis našel čas."

„Na tebe vždycky," odpověděl upřímně a zaznamenal, že přes jasně viditelný neklid z něj zářila spokojenost. Přetočil se, aby na něj lépe viděl, konečně vytáhl ruku z deky a zastrčil si otravné vlasy za ucho. „Jak se máš?"

„Docela to jde." Natáhl se pro hrnek s kakaem, nebylo třeba ho pobízet po tolika letech, co se spolu znali. Vděčně okolo něj obemkl prsty a vytáhl si nohy na houpačku, kříže je pod sebou. „Co ty? Něco novýho se Severusem?"

Zavrtěl hlavou. „Zatím ne. Asi před měsícem mě Lucius donutil slíbit, že si s ním promluvím u něj doma, ale od té doby nic." Nervózně se uchechtl. „Nevím, co tím sledujou. Asi zkoušej, jestli se těma nervama složím, nebo co. To čekání je hrozný."

„Možná Severus nemá čas, tak čeká na vánoční prázdniny, až bude mít volnějc," navrhl Draco a sáhl po dece. Zabalil se do ní po vzoru svého kamaráda a usmál se nad nostalgií, která z toho čišela. Kolikrát takhle spolu trávili večery? Chybělo mu to. Víc, než ten necelý rok, co spolu strávili jako milenci. To uvědomění ho mírně překvapilo a opět ho tak donutilo dát Jimmymu za pravdu. „Ale chápu. Ten stres, když se k něčemu odhodláš, ale pořád to nepřichází, je... děsnej," připustil a zapíchl oči do kakaa, než z něj upil.

„Možná," utrousil a znovu zastrčil obě ruce pod hřejivou látku. Něco v tónu, kterým druhý mladík pronesl poslední větu, mu zbystřilo vnímání. Vrhl na něj zkoumavý pohled. „Taky se k něčemu odhodláváš?"

„Tak trochu," přiznal a zdvihl hlavu. „Chci ti něco říct."

Harry se zakřenil. „Jsem jedno velký ucho."

„No... že jsem s Jimmym, sis asi domyslel," začal opatrně a počkal, dokud Harry, jemuž úsměv poněkud povadl, nepřikývl na souhlas. „Vím, že jsem ti o tom neřekl a že jsem vlastně udělal stejnou blbost jako ty tenkrát, ale... sám jsem nevěděl, jak to bude, jestli to vydrží a tak... chápeš. Nechtěl jsem ti říkat o něčem, co mohlo trvat pár dní."

„Rozumím," pronesl, snaže se ho zachránit před blábolením, o kterém ani nechtěl vědět podrobnosti. Nemohl si pomoci. Jimmyho prostě neměl rád. Nebyla v tom žárlivost, ale zkrátka mu neseděl a ještě stále měl v živé paměti jeho útočná slova z nemocničního večírku. „Takže už je to vážný. Jak moc?"

„Dohodli jsme se, že spolu budeme bydlet," nadnesl a nezabránil mírnému úsměvu, který mu rozzářil stříbřité oči. „U něj," dodal ještě a nadechl se, aby mohl doříci zbytek toho, co potřeboval.

„To je teda celkem dost vážný," utrousil Harry s mírným potřesením hlavy.

„To znamená," mluvil Draco dál, jako by si ani poznámky přítele nevšiml, „že Manor bude prázdnej, kdybyste chtěli..."

„Lucius tam nechce," namítl s vrtěním hlavy a přitáhl si kolena k hrudníku.

Draco vyklenul obočí. „Proč?"

„No, nedávno jsme se o tom bavili. Tvrdil, že si v Americe zvykl na menší dům a že už by se v Manoru snad i ztratil." Posmutněl při představě, jak Lucius bloudí po dlouhých chodbách a rychle tu myšlenku zaplašil. „Osobně si ale myslím, že to nebude ten pravej důvod, krom toho, že by tam byl sám."

„Asi nerozumím," přiznal a dopil obsah hrnku, načež se natáhl, aby ho odložil na stolek. „Proč s ním vlastně nebydlíš? Vždyť -"

„Ještě na to asi není ta pravá chvíle," zamumlal a uhnul pohledem. Neměl v té chvíli chuť vysvětlovat, že se na to zatím úplně necítil. „No, každopádně, myslím, že za tím je něco víc, než jenom to, jak je ten dům velikej." Povzdechl si, když měl Draco stále nechápavý výraz. „My dva, Draco. Myslím, že i když to neřekne, tak prostě nechce -"

„Jo, jasný," zahučel a tvář se mu pokryla ruměncem. „To mi nějak nedošlo. Ale asi to chápu. Ani pro mě to nebylo úplně snadný."

Harry chápal jeho narážku, ale neodpověděl na ni. Položil si bradu na kolena a smutně se na něj usmál. „Nebylo by lepší, kdybysme byli pořád malí kluci? Rozhodně by to bylo snadnější. Nemuseli bysme řešit takový věci, já bych si nemusel vyčítat, že jsem ti tolikrát ublížil..."

„Myslím, že jsme si kvit," opáčil s povytaženým koutkem úst. „Už to nech bejt. Bylo by sice hezký, kdybysme byli ti špunti, co se starali akorát tak o to, jak nespadnout z koštěte, ale..." Přisunul se k němu, roztáhl ruce a Harry se vymotal ze své deky, aby se schoulil pod tu jeho. „Víš, já si myslím, že jsme to asi potřebovali, abysme si některý věci uvědomili. Já teda určitě. Jen mě mrzí, jak jsme si u toho zvládli zavařit navzájem."

„Asi máš pravdu," přitakal Harry a stiskl jeho dlaň. Chvíli jen oba zírali beze slova na komín, vychutnávajíce si tu chvíli naprostého souznění, které se mezi ně konečně opět vrátilo. „Jsi s ním šťastnej?" otázal se tiše.

„Asi jo," ujistil ho. „Sice mě občas dokáže neuvěřitelně vytočit, ale... změnil se. Je mi s ním dobře. Jen bych byl rád, kdybyste byli schopni spolu vydržet v jedný místnosti, aniž byste si šli po krku."

„Já jsem hodnej," zabrblal Harry s odfrknutím.

„No jo, já vím, ty vždycky," zasmál se a poté zvážněl. „A ty, Harry? Ty jsi?"

Přikývl. „Když nepočítám tátu, tak jo," promluvil po chvilce váhání. „Zvlášť, když mám zpátky i svýho nejlepšího kamaráda."

„Se Severusem se to taky zlepší, uvidíš," povzbuzoval ho, opíraje si hlavu o jeho rameno. „Chceš, abych šel za ním s tebou?"

„Už aby to bylo," povzdechl si a uvelebil se pohodlněji. „A ne, nechám to na něm. Už ví, že s ním budu mluvit, tak teď už ten další krok musí udělat on." Dracova nabídka ho zahřála u srdce a zlepšila mu náladu, takže když potom poslouchal jeho vyprávění perliček z ministerstva, byl schopen se spokojeně usmívat.