Lucius na chvilku bolestně přivřel oči a svraštil čelo. Ta otázka byla očekávaná, musela nevyhnutelně přijít, avšak sobecky doufal, že přijde později, že okamžik neskončí a jejich pomyslná bublina absolutního štěstí nikdy nepraskne. Povzdechl si a odtáhl se od mladíka, ale jejich ruce nerozpojil. Držel o něco menší dlaň ve své tak pevně, aby ho bolestivě netiskl, ale aby stále cítil jeho přítomnost u sebe.

„Posadíme se?" navrhl a volnou paží obkreslil pomyslný kruh, jímž ukázal na popadané židle.

„Jo, jasně," opáčil Harry a mírně se uculil.

Lucius s cvaknutím vysvobodil hůlku z vycházkové hole, kterou měl opřenou o stěnu, a rychlou sérií pohybů upravil místo pod pergolou. Židle se naskládaly na okraj, stůl posunul a před něj vyčaroval pohodlnou pohovku s béžovým přehozem. Nad hlavami jim poletovala malá světélka, která zahnala přicházející tmu, a posledním pohybem rozvěsil okolo altánku prodyšné záclony, jež je spolehlivě chránily před otravným hmyzem a nočními motýly.

Posadili se vedle sebe, oba s pohledem upřeným před sebe, spojené ruce zaujaly polohu na Luciusově stehně. Harry si vytáhl nohy nahoru, volnou rukou si je objal, hlavu opřel o rameno druhého muže. Zalitoval, že tu otázku vůbec položil. Bylo mu dobře, proč to musel kazit? Ale stejně by se rozhovoru nevyhnuli, ačkoliv by se zdálo být snadnější, kdyby ho přeskočili. Ta nevyřčená otázka by však nad nimi stejně visela a otravovala by jako bzučící moucha, proto, ač nerad, hodlal nejistotu vyřešit hned ze začátku.

Lucius se nadechl, snažil se uklidnit rozbouřenou mysl, avšak nedařilo se mu to. Seděl poněkud strnule, oči zaměřil do neurčitého bodu před sebou, tvář vyrovnanou do kamenné masky. „Byl bych rád, kdybys byl ochoten mi dát druhou šanci," promluvil nakonec, když už bylo ticho příliš dlouhé a myšlenky nepřestávaly vířit.

„Jak si to představuješ?" zeptal se. „Myslíš, že prostě navážeme tam, kde jsme skončili?" Jeho tón sebou nesl mírně kousavý podtext společně se smutkem. Zavrtěl hlavou. „To nejde."

„Ne, to bych byl sice rád, ale vím, že to není možné," řekl pomalu. „Spíš jsem doufal, že bychom mohli začít znovu. Od začátku." Zavřel oči a mimovolně se otřásl. „Samozřejmě, za předpokladu, že ke mně ještě vůbec něco cítíš."

Harry ohromeně zvedl hlavu a otočil ji k němu. „To myslíš vážně, tu poslední větu?"

„Každé slovo myslím vážně," odtušil bezvýrazně. „Ta doba byla... dlouhá. Změnilo se mnoho... věcí."

Nepodíval se na něj, v té chvíli by jeho pohled nesnesl. Pokud by mu Harry chtěl sdělit, že jeho láska vyprchala, měl k tomu příležitost. Sice věřil, že k němu stále něco cítí, protože jinak by se choval odtažitěji, ale přesto to mohl být jen záchvěv minulosti. Přece jen, ty dlouhé měsíce trávil s Dracem, měli před svatbou. A sice mu Draco potvrdil, že se s ním Harry rozešel, přesto v něm hlodal červíček pochybností, jenž chtěl zadusit plamínek naděje, který si horko těžko udržel při svém odloučení.

„Momentálně mám chuť popřemejšlet o tvý inteligenci," odpověděl zaraženě a povytáhl obočí. Spustil zrak na jejich dlaně a palcem pohladil jemnou kůži. „Vážně si myslíš, že bych tě k sobě pozval, kdybych k tobě nic necejtil? Nebo že bych se patlal s mezinárodním cestováním, abych tě našel?"

„Důvodů by mohlo být mnoho," poukázal tiše.

„Mohlo, ale není," ujistil ho a znovu se opřel o Luciusovo rameno. „Já... jsem teď strašně zmatenej a pořádně asi nevím, co chci." Frustrovaně si zajel prsty do vlasů. „Na jednu stranu bych fakt moc chtěl, aby to bylo jako dřív, ale... mám z toho strach."

„Z čeho přesně?" otázal se a konečně otevřel oči, hledě přímo před sebe. Aniž by si to uvědomoval, pravou ruku nervózně zatínal do stehna.

„Že to uděláš znovu," přiznal narovinu a cítil, že ho v očích začínají pálit slzy. Rychle zamrkal, aby se jich zbavil. Obava, že by mu zahojil zlomené srdce, aby ho později zničil už definitivně, mu málem znemožnila dýchat, obalila mu srdce a vnitřnosti ledovou pěstí, jež hrozila, že jej zadusí. „Luciusi, já bych to podruhý už neustál," šeptl zraněně a sklonil tvář, po níž mu pomalu stékala jedna slaná kapka, tvoříc za sebou vlhkou cestičku, schovávajíc se za oponu z havraních kadeří.

„Když řeknu, že už to nikdy znovu neudělám, tak mi nebudeš věřit, ale i tak je to pravda." Povolil nehty ze stehna, unaveně si přejel po tváři. „Harry, litoval jsem každý den, proklínal jsem to rozhodnutí. Chtěl bych ti dokázat, že..." Na okamžik se zarazil a přeformuloval svá slova. „Chtěl bych tě poprosit, abys mi dal možnost si znovu získat tvou důvěru. Nic víc." Natáhl se, něžně mu odhrnul vlasy z obličeje, dvěma prsty mu zdvihl bradu, aby se mu konečně mohl podívat do očí. Ta bolest, co z nich sálala, mu sevřela srdce. Toužil ho jí zbavit, vyléčit rány, jež mu způsobil. A z hloubi duše doufal, že mu to mladík dovolí. „Je to přijatelné?"

„Asi jo," vydechl. Nedokázal odporovat tváří v tvář upřímnosti, jež se zrcadlila ve stříbřitých očích. „Ale budeme si muset ujasnit aspoň nějaký pravidla."

Přikývl. „S tím počítám." Uvolněně se pousmál, Harryho souhlas mu vlil novou naději do žil a plamének se opět rozhořel silněji. „Poslouchám."

„To ještě chvíli počká," prohlásil. „Teď mi dej ještě pusu."