„Cos vlastně celou tu dobu dělal?" zeptal se Harry se zájmem a prolomil tak rozpačité ticho, jež se mezi nimi rozprostřelo po Luciusově poznámce.

„Moc toho nebylo," odtušil s pokrčením ramen a na malou chvilku zauvažoval, co přesně by měl mladíkovi říci.

Že se utápěl v sebelítosti? Že si své rozhodnutí vyčítal každou vteřinou svého mizerného bytí v exilu? Že se mnohokrát opil do bezvědomí? Že ho trápily noční můry? Usoudil, že to všechno by mu říci měl, ale ne v této chvíli. Nemohl na něj vychrlit všechno naráz a náhodou v něm třeba vzbudit lítost, na druhou stranu mu nemohl říct lež, v níž by tvrdil, že se mu nestýskalo. Potřeboval zvolit jakousi střední cestu, ale, u Salazara, netušil, jak na to. Nebyl zvyklý mluvit o svých pocitech, zvlášť o těch, které měly daleko do těch příjemných. Sice před Harrym nechtěl nic skrývat a tušil, že když se mu otevře, tak mu tím nejvíce dokáže, že mu nic netají a je k němu upřímný, avšak nedokázal se změnit ze dne na den. Neměl problém mu vyznat lásku, složit kompliment, dát mu najevo, že je s ním rád. Ale přiznat, že trpěl hůř, než by si někdy pomyslel? V té chvíli by to nedokázal, ani kdyby chtěl.

Stiskl čínské hůlky v rukou pevněji a zapíchl svůj stříbřitý pohled do jeho smaragdů. Ten odstín neviděl u nikoho jiného, jen u něj a Lily, a vždy ho rozechvíval svou krásou. Dokázal by se do té dokonalé zeleně dívat celý den, sledovat její jiskřičky, nechat se hladit její měkkostí a jemností, vnímat její hloubku, pod níž se stále třepotala malá část mladické naivity a nevinnosti. Mimovolně si skousl ret, představil si, jak ten krystalický jas matní a tmavne pod náporem tužby a musel se zhluboka nadechnout, aby se udržel na místě.

Zatoužil odhodit bílou porcelánovou misku se skvělou večeří, zbourat stůl, sevřít ho v náruči, zajmout ta rudá ústa, vniknout do jejich horkého vlhka jazykem, vyplenit je, zatímco by vnímal žár jeho těla na svém. Celé uvažování mu trvalo sotva pár vteřin, jež schoval za sklenicí s vodou, z níž se napil. Potřásl hlavou a konečně se odhodlal k odpovědi.

„Ze začátku jsem poměrně dost pil," přiznal neochotně, aniž by opustil zajetí jeho pohledu. „Potom jsem vyhledal kouzelnickou společnost a dělal to, co umím nejlépe – vydělávání peněz," dodal hlasem prostým emocí. „Ponořil jsem se do práce, abych mohl zapomenout... nepodařilo se mi to. Tedy..." nevesele se usmál, „vydělat peníze ano, ale ty nejsou podstatné."

„Rozumím," hlesl Harry, sklápěje oči do své misky.

Přiznání, že Lucius holdoval alkoholu přes míru, ho překvapilo a vnitřně jím otřáslo. Nevzpomínal si, že by ho někdy viděl opilého. Kdovíproč mu myslí bleskla představa, jak muž sedí na křesle s hlavou kleslou na prsa a z opěradla mu visí ruka s poloprázdnou láhví, a srdce se mu sevřelo. Avšak netušil, co by na to měl odpovědět. Luciusova tvář byla chladná a bezvýrazná, jen duhovky přetékaly smutkem a něčím dalším, co nedokázal identifikovat. Frustrovaně si uvědomil, že zřejmě přišel o pracně nabytou schopnost v těch zornicích číst.

Pokusil se napjatou atmosféru odlehčit. „No, já zas dělal jednu botu za druhou," přiznal ledabyle a trochu nuceně se zasmál.

„Nedělal bys je, kdybych tě k nim nedonutil," řekl s povzdechem. Dojedl, hůlky položil na misku a dlaní si přejel unaveně přes tvář. „Bylo to výborné," pochválil upřímně Harryho kuchařské umění, částečně doufaje, že se rozhovor stočí na veselejší notu.

„Říkal jsem, že se budeš oblizovat," opáčil namyšleně a pohodil hlavou, načež se ze srdce rozesmál.

Ten smích jako kdyby prolomil ledy. Luciusovi zněl jako andělská hudba, která ho povznášela. Cítil, jak se jeho vlastní koutky zvedají v odpověď a aniž by nad tím přemýšlel, natáhl ruku, překryl dlaní tu, kterou měl Harry položenou na stole. Smích přestal tak náhle, jako začal. Srdce mu bušilo, nervózně naráželo do žeber, čekalo na reakci zpoza druhé strany stolu.

Harry zamyšleně hleděl na bledou dlaň s dokonale pěstěnými nehty, vnímal, jak se štíhlé prsty chvějí. Polkl. Jeho ruka jako kdyby sama udělala pohyb, když se pod dlaní posunula, nadzdvihla prsty a propletla je navzájem. Jako kdyby čekala, jak na to mladík zareaguje. A on chvíli seděl, sledoval to gesto, jež sebou vždy přinášelo pocit bezpečí a sounáležitosti. Slyšel prudký výdech druhého muže, vnímal elektrické impulsy, jež se mu z toho jednoduchého doteku rozbíhaly po páteři.

Zvedl oči, zvolna postupoval od jejich spojených rukou, protahoval čas, kdy se jejich duhovky střetnou. Mučivě pomalu se do nich zahleděl. V té chvíli neexistovalo nic jiného. Okolní svět přestal vnímat, zbylo po něm vzduchoprázdno, v němž byly jen dvoje do sebe zaklesnuté oči a spojené dlaně, jejichž majitelům srdce nepravidelně tloukla v očekávání.

Ani jeden z nich netušil, kdo učinil ten první pohyb, kdy se zvedli tak prudce, až židle s třeskotem spadly na zem. Důležité bylo jen jedno. Pouze objetí tak silné, až jim bralo dech, aniž by snad na malý okamžik přerušili oční kontakt.