Severus překvapeně vzhlédl od rozvařeného lektvaru, když uslyšel silné duté zaklepání na domovní dveře. Neměl tušení, kdo by mohl přijít, nečekal návštěvy. Harry by klepat nepotřeboval a s nikým neudržoval takové přátelství, aby jej navštěvoval. S tichým zabručením pozastavil proces v kotlíku a ztlumil oheň na minimum, než se topornou chůzí vydal ze sklepa, v němž byla laboratoř umístěna. Vyšel několik schodů, prošel úzkou chodbičkou bez oken, která byla vyvedena v tmavých barvách, vyhnul se komodě, která nebyla v temné místnosti téměř vidět, a automatickým pohybem mávl hůlkou. Jednoduchý lustr uprostřed vysokého stropu měkce ozářil jeho postavu.

Znovu se ozvalo zaklepání, ale to už s pootevřenými ústy hleděl na dveře, jež mu zlatým písmem vyrytým do hnědého dřeva sdělovaly totožnost příchozího. Prudce je otevřel a setkal se s chladným pohledem změkčeným lehkým povytažením koutků do strohého úsměvu. Beze slova jej gestem pozval dál, zavřel za ním dveře a vedl ho do obývacího pokoje. Absolutně netušil, co má od jeho příchodu očekávat.

„Dáš si skotskou, Johne?" zeptal se tiše, když jej usadil.

„Čaj, jestli mohu prosit. Večer ještě půjdu za Dracem. Opít se hodlám až pak," utrousil a unaveně si přejel dlaní přes obličej.

„Jistě." O okamžik později se již usadil na křeslo proti němu a levitoval před něj šálek s černým čajem. „Nevím, jestli tě mám vítat, nebo se hrozit z toho, že jsi tady," řekl klidně, ačkoliv se cítil všelijak, jen ne v klidu.

Sledoval unaveného muže před sebou a hodnotil změnu, jež se s ním za pár týdnů udála. Působil odhodlaně, temné stíny pod očima sice nezmizely, ale v duhovkách se opět rozsvítily jiskérky, jež v nich míval. Oděn do svého typického luxusního hábitu vypadal impozantně a absence dlouhých platinových vlasů, nahrazená krátkým střihem hnědých, jeho vzhled ještě umocňovala. Předpokládal, že se viděl s Harrym a děsil se výsledku jejich setkání.

Lucius se pousmál a elegantním pohybem lžičkou zamíchal horký nápoj, než ji odložil na podšálek. „Máš velmi chytrého syna, Severusi. Gratuluji."

„Jsem si toho vědom," odpověděl a u srdce ho píchlo. Zadíval se na okno, za nímž ze své pozice viděl jen dopolední modrou oblohu. Kdy to bylo, co jej ztratil? Dva nebo tři dny? Nebo déle? Nedokázal si uvědomit, jak dlouho zůstal v alkoholovém opojení, než jej důslednost a zodpovědnost donutila vstát a připravit zbytek lektvarů pro madame Pomfreyovou na ošetřovnu Bradavic. Pevně sevřel opěrky křesla.

„Chci si ho vzít," prohlásil Lucius nenuceně, přesto v jeho hlase bylo znát téměř děsivé odhodlání. Pevně hleděl svýma ocelově šedýma očima do černých onyxů, které se překvapeně rozšířily.

„Odpustil ti?" zeptal se Severus a mimoděk stiskl područky silněji. Zcela sobecky doufal, že ano, protože v tom případě by mohl snad jednou dojít odpuštění i on.

„Ne," odpověděl klidně, „ale mám v úmyslu udělat vše proto, aby mi to prominul. Potřebuje čas." Napil se čaje a nechal klesnout šálek do klína, aniž by ho pustil z ruky. „Momentálně zřejmě sám neví, co by měl cítit. Je naštvaný, zraněný, má pocit, že o vše přišel. Hodlám se mu omlouvat tak dlouho, až pochopí."

„Překvapuje mě tvůj optimismus," řekl suše, ale nemohl říci, že by jej nechápal. Udělal by pro Lily totéž. Zaprodal by duši i samotné Temnotě, aby ji mohl znovu sevřít v náruči.

„Vyslechl mě." Pokrčil ramena. „To je dobrý začátek." Mírně se naklonil. „I tobě odpustí. Víš, že Harry se nikdy nevydrží zlobit dlouho."

„V tomto případě bych na to nespoléhal," opáčil kysele. „Ještě nikdy neměl takovýto důvod." Ušklíbl se. „Ale je pravda, že v to také doufám. Jinak už bych se nejspíš zbláznil."

„Rozumím." Lehce přikývl, nepotřeboval, aby mu Severus sděloval podrobnější pocity. Věděl, že by mu to bylo nepříjemné, už nyní mu řekl o sobě více než kdy jindy. Znal ho dokonale a dokázal si představit, jaká muka prožívá v nitru.

„Vracíš se tedy?" zeptal se Severus, pustil područky a konečně se natáhl pro vlastní čaj, jenž opatrně ochutnal.

„Koupil jsem dům v Suffolku. Nechtěl jsem do Londýna. Už tak bude mého návratu plný tisk." Zakroutil hlavou, zda pobaveně nebo znechuceně, Severus neodhadl. „Kdyby ještě žil otec, zabil by mě."

„Abraxas je mrtev, nemusíš z toho mít výčitky," uklidnil ho. „Jak to hodláš vysvětlit?"

„Opět bych tě rád poprosil o pomoc," řekl tiše, „ačkoliv vím, že žádám příliš."

Opřel se do křesla s nepropustným výrazem. „Poslouchám."

„Chci se odvolat na zvyk, jenž se dodržuje především u kouzelníků, kteří nezemřeli stářím. Pohřbívají se s hůlkou, která je začarovaná tak, aby v případě, že tělo je jen ochromeno, a vykáže životní funkce, vyslala někomu signál."

„Znám ten zvyk," přitakal Severus.

Lucius se narovnal a odložil vypitý šálek. Ani si neuvědomil, že ho vyprázdnil. „Hůlka vydala signál, tys mě vyzvedl z rakve. Řekněme, že jed způsobil paralýzu, která po několika dnech odezněla, a mně se obnovily životní funkce, ale nenabyl jsem vědomí. Kvůli novinářům jsi mi změnil vzhled a odvezl mě do nemocnice mimo Evropu. Nechtěl jsi nikoho informovat, dokud nebyl jistý výsledek." S nadějí na něj pohlédl. „Uděláš to pro mě, prosím?"

Severus na něj dlouze hleděl bez výrazu, než přikývl na souhlas. Znělo to rozhodně lépe než pravdivá verze. „Zdá se, že jsi myslel na všechno. Ale proč jsi kupoval dům? Proč se nevrátíš domů?"

Lucius se zaměřil na neurčitý bod na stěně. „Nechci. Netoužím se dívat na místa a představovat si Harryho s Dracem."

„Rozumím."

„Děkuji," řekl Lucius tiše. „Oceňuji, co pro mě děláš. Slibuji, že pokud budu mít příležitost, vysvětlím Harrymu, žes mu nechtěl způsobit trápení."

Severus jen kývl. „Vážně si ho chceš vzít?"

„Ano," souhlasil bez váhání. „Chci ho zpět a se vším všudy." Pátravě se zadíval do jeho očí. „Máš nějaké námitky?"

„Chci, aby byl šťastný," řekl po chvilce váhání. „Myslel jsem, že bude šťastnější s Dracem. Evidentně to byla chyba." Tvrdě se na něj zahleděl. „Luciusi, pokud mu znovu ublížíš, zabiji tě tentokrát už doopravdy."

„Nic menšího od tebe ani nečekám, Severusi."