Lucius se neodvážil zvednout hlavu. Cítil, jak se jeho nitro bortí pod dopadem jediné věty. Ta skutečnost, že - ač s dobrým úmyslem - místo aby Harrymu zajistil podle svých myšlenek lepší budoucnost, mu jen neskutečně ublížil a zničil ji, ho zdrtila obrovskou silou. Toporně se zvedl, cítě se jako zvíře zahnané do kouta a přešel k oknu. Pohlédl ven na zelené stromy, které v soumraku již hrály nekonečnými odstíny šedi, ale nevnímal jejich ve větříku poletující větve ani ševelení lístečků. Měl dojem, že se jeho srdce rozpadá na tisíce úlomků, když se zlomeně opřel o parapet a zamrkal. Musel se několikrát trhaně nadechnout, aby dokázal promluvit.

„Nenávidíš mě za to, Harry?" zeptal se přímo a zavřel oční víčka, zpod kterých se proti jeho vůli svezly dvě slané kapky.

Harry zmateně otočil hlavu na Luciusova záda. „Jak bych tě mohl nenávidět?" ozval se překvapeně.

„Ublížil jsem ti," opáčil suše, aniž by se k němu obrátil. Věřil, že už Harry neodejde, ačkoliv netušil, kde se v něm ta jistota bere. „Lhal jsem ti. Přesvědčil jsem Severuse, aby ti lhal. Manipuloval jsem tebou i Dracem. Máš právo mě nenávidět."

„Máš pravdu," řekl klidně Harry a v náhlém popudu se postavil na nohy, aby se k němu mohl připojit. Kopíroval jeho pohled, aniž by vnímal venkovní scenérii. Zhluboka dýchal mužovu nezaměnitelnou vůni a musel se jednou rukou opřít o stěnu, aby se na nohách udržel. „Jsem fakt naštvanej. Mám chuť tobě i tátovi zakroutit krkem." Zvlnil koutky v drobném úsměvu. „Ale nenávidět bych tě nedokázal ze žádnýho důvodu." Otočil se na něj a váhavě natáhl levou ruku, aby něžně bříšky prstů setřel slzy, které zahlédl na milované tváři.

Lucius se do jeho prstů opřel se zmučeným výdechem, ale oči neotevřel. Poslepu si vychutnával ten jemný dotek, jenž ho hladil jako motýlí křídla a kdovíproč mu přinášel do těla neskutečnou úlevu.

„Jak jsi mě vlastně našel?" zeptal se, protože netušil, čím by měl na Harryho prohlášení reagovat. Tak moc ho toužil sevřít v náruči, že nevěděl, jak s tím naložit. Bál se, že pokud by to udělal, Harry by se lekl a utekl. Nedokázal ho nechat odejít, ne teď, když ho měl po tak dlouhé době vedle sebe. Vedle sebe, přesto tak daleko, jako kdyby mezi nimi stále zůstával oceán plný jeho zrady a prožité bolesti.

„Vlastně úplnou náhodou," přiznal Harry tiše.

Uvědomoval si, že by měl svou ruku zase stáhnout, ale tak dlouho necítil pod svými prsty jeho kůži, že si nemohl pomoci a zůstával s ní ve spojení. Pozoroval, jak se Lucius změnil za více než rok, kdy ho spatřil naposledy. Tehdy jeho tvář byla chladná, krásná a vyrovnaná do masky smrti, ověnčená rovnými kadeřemi v barvě tekutého zlata. Nyní však vnímal, jak se napětím chvěje, postrádá dlouhé kadeře, všímal si ostřejších vrásek i těch nových, které dříve neměl. Jeho tvář jako kdyby ztratila něco ze své svěžesti, působila ztrhaným dojmem, přesto si Harry uvědomil, že mu na kráse neubrala, spíše naopak.

Klouzal pohledem po jeho lehce nakrčeném čele s bolestně svraštělým obočím, přejel přes zavřené oči, jejichž řasy se třpytily neprolitými slzami, pokračoval na hladce oholenou tvář s vystouplými lícními kostmi. Zdržel se na pevně sevřených rtech, které dříve tak radostně líbal, užívaje si jejich sladkou a jedinečnou příchuť. Až, když na konečcích prstů ucítil horký dech a polibek tak jemný, že si nebyl jist, zda ho jen nešálí smysly, si překvapeně všiml, že Luciusovu tvář nehltal jen očima, nýbrž i dotyky. Až v té chvíli potřásl hlavou a poplašeně paži stáhl.

Povzdechl si, frustrovaně si zajel rukou do vlasů, než se bedry opřel o parapet a ruce vložil do kapes kalhot, snad aby opět mimovolně neprovedly něco, co původně neměl v úmyslu. Zaměřil svůj zrak do neurčitého bodu před sebe, vnímaje, jak se druhý muž zařídil podobně.

„Když jsem tě minulej tejden potkal," pokračoval Harry pomalu, „myslel jsem, že jsem se už dočista zbláznil. Vídal jsem tě tak často, že jsem místama fakt myslel, že mi přeskočilo. Ale pokaždý to byl jen někdo, kdo ti byl tak strašně podobnej, že mě to akorát vždycky hodilo do hlubší deprese." Zkřivil koutek v kyselém úsměvu. „Pár dní před tím, než jsem sem přijel, jsem tátu dokonce požádal o vymazání paměti."

Lucius ostře nasál vzduch do plic. „Harry -"

„Nepřerušuj mě, prosím," požádal unaveně a periferním pohledem zaznamenal, jak Lucius přikývl. „Vysvětlil mi, jak je to blbej nápad. Jasně, věděl jsem to, ale byl jsem zoufalej. Namíchal mi nějakej lektvar, kterej úplně nefungoval, ale pomohl mi utřídit myšlenky." V kapsách si zaryl nehty do dlaní a zoufale se uchechtl. „Všechno jsem pak posral. Chtěl jsem posunout svatbu, protože jsem si prostě nedokázal představit, že bych si měl Draca vzít. Ne tak brzo po tom, co jsi..." Zhluboka se nadechl. „Ne po tom, co jsem si myslel, že nežiješ. Uvědomil jsem si, že to, co dělám, není k Dracovi fér, protože jsem na tebe prostě nemohl zapomenout. Nemohl jsem mu slibovat lásku, kterou necítím."

Ucítil na svých ramenou Luciusovu paži a chtěl ji setřást, ale nedokázal to. Ten dotek jej uklidňoval, proto se nechal přitáhnout k jeho boku a obejmout, ale své ruce z kapes nevytáhl.

„Blbě to pochopil," promluvil Harry a v hrudi se mu srdce stáhlo, ačkoliv už ne tak silně, jako před několika dny, „a zařídil se po svým. Když jsem odjel... no, to je jedno -"

„Vím, co udělal, Harry," řekl Lucius tiše a sevřel jeho tělo pevněji. Natočil k němu hlavu a setkal se se zmateným pohledem. „Noviny," utrousil jediné slovo s jasnou nevolí v hlase.

„Jo, jasně," odpověděl a tím si mohl oddechnout. Nechtěl zabíhat do podrobností.

Zůstával v zajetí jeho pohledu a sledoval bouři emocí v ocelově šedých očích, ve kterých se už netřpytily slzy, ale sálaly takovou láskou, že se téměř zapotácel. Začínal si uvědomovat, že tomu jeho nesmyslnému plánu věří. Že ho skutečně opustil ne proto, že jej nemiloval, ale opravdu pro něj chtěl něco lepšího, než za co považoval sebe. Přesto ho to bolelo a nemínil mu situaci nijak zlehčovat.

„No, v tý době jsem potkal tebe, ale nebyl jsem si jistej. Myslel jsem, že kdybys to byl ty, tak bys nějak zareagoval, přišel ke mně... Ale tys zmizel. Později mi došlo, že ta reakce byla očekávatelná. Těžko si to ke mně nakráčíš, když ses přede mnou snažil schovat, že?" řekl s jasně znatelnou trpkostí.

„Chtěl jsem, ale myslel jsem, že jsi s Dracem spokojený," vydechl Lucius nešťastně. „Kdybych jen tušil, že -"

„To je jedno," zarazil ho tiše. „Prakticky jsem se rozešel s Dracem. Zjistil jsem, že mi táta lhal. Pátral jsem po nějakých informacích, který mi to potvrdily, takže jsem za ním včera byl, všechno na něj vychrlil a dostal z něj tvoji adresu. To je asi všechno." Pokrčil ramena a opět zamířil pohled před sebe. „Chtěl jsem vědět, proč tohle všechno. Teď, když to už vím, nebudu tě zdržovat od tvý cesty, ať už míříš kamkoliv," řekl tiše, jemně se vymanil z jeho objetí a vrátil se k pohovce, u níž nechal zuté boty, aby si je obul a vydal se pryč.