Severus ve chvíli, kdy zazněla Harryho otázka, děkoval všem svatým, že byl k němu otočen zády. Zvažoval, zda by si stihl nalít panáka dříve, než by si toho syn všiml, ale usoudil, že ne, a pokud by se Harry v tom okamžiku otočil, pravděpodobně by vše tím gestem vyzradil ještě dříve, než by padla zásadní otázka. Přesto se neubránil roztřesení rukou, jimiž velmi pomalu zavřel knihu a musel se několikrát nadechnout, aby chlapci dokázal odpovědět bez jediného zachvění hlasu.

„Předpokládám, že velmi nezvykle," odpověděl a v duchu si gratuloval. Podařilo se mu udržet hlas naprosto pevný. „Jak tě to napadlo?" zeptal se, jako kdyby šlo o naprosto normální konverzaci a takováto otázka se předpokládala. Byl si však jist, že toto nebyla normální konverzace. Připadal si jako němý pozorovatel figurek na šachovnici, kdy jeho barvy smete protivník, jenž aktuálně stál u okna a drtil parapet takovou silou, že i na tu vzdálenost neměl problém zahlédnout bílé klouby.

„Myslím, že jsem ho potkal," řekl prázdným hlasem.

Severusovi srdce uhánělo jako utíkající lektvar z přehřátého kotlíku a mimovolně si knihu přitáhl k hrudníku. Prala se v něm touha chlapci vše prozradit, ale jasně si uvědomoval, že pokud to udělá, nepředstavitelně mu ublíží, ačkoliv svým zatajováním pravdy mu lepší službu taktéž neprokazoval. Především však před tím, než by odhalil jejich zradu, chtěl mluvit s druhým aktérem. Domyslel si, že je ta chvíle nevyhnutelná poté, co zahlédl Dracovu fotografii v novinách, ale chtěl vyčkat, až za ním Harry přijde a s vývinem jejich vztahu s Dracem se mu svěří sám. Nepředpokládal, že to bude takto brzy, a už vůbec nemyslel, že by Harry mohl nadnést setkání s Luciusem. Nechtěl tomu věřit, Los Angels bylo příliš velké město, jež nedávalo tolik prostoru na náhody.

„Harry," oslovil ho měkce poté, co se prozatím rozhodl nevykládat karty, „jak bys ho mohl potkat? Musel to být někdo, kdy ti ho připomněl. To by nebylo poprvé, vzpomínáš?" Snažil se dát do svého projevu alespoň náznak uklidňujícího podtónu, ale samotnému mu zněl jako chraptivý šepot. „Lucius je mrtvý, Harry."

„Skutečně?" Otočil se a v bezvýrazné tváři mu ze smaragdových očí šlehaly blesky. „Skutečně je to pravda, tati?"

„Nerozumím," odvětil a tázavě vyklenul obočí.

Harry si došel pro druhou sklenici alkoholu a cestou zpět k oknu podal láhev otci, věda, že ji bude potřebovat. Pohrával si se sklem a zhluboka se nadechl, opíraje se bedry o parapet. Byl neuvěřitelně klidný, až ho to samotného děsilo. Alespoň navenek. Uvnitř něj bublal potlačovaný vztek a hrozil, že co nevidět vybuchne.

„Víš, v posledním tejdnu jsem zjišťoval nějaký informace, který jsem odsouval už pěkně dlouho," řekl tiše. „Vlastně, tak nějak jsem čekal, že se toho ujmeš ty, protože Lucius byl tvůj nejlepší přítel." Upil zlatavého nápoje a na jazyku ho zabrněla štiplavá příchuť, které si při svém prvním drinku vůbec nestihl všimnout, jak rychle jej do sebe vyklopil. „Abych to upřesnil," poukázal na Severusův nechápavý pohled, „byl jsem za Ronem hned v ten den, co jsem se vrátil ze služebky. Požádal jsem ho o informace k Luciusově případu. Sice by mi je správně neměl říct, protože nejsem rodina, ale... chápeš."

„Ano." Netroufal si na delší odpověď, obávaje se, že by ho zradil hlas.

Harry se zamyšleně zadíval na strop. „Nevím, jestli byl víc překvapenej on, nebo já, když mi o pár dní pozdějc říkal, že žádná složka neexistuje." Vrátil svůj planoucí pohled před sebe a zapíchl ho do otcových onyxů. „Nikdo nevedl vyšetřování, nikdo se nezajímal, jak je možný, že jeden z nejváženějších kouzelníků zemřel na otravu jedem."

„Harry –"

„To mě vážně dostalo, takže jsem ještě pátral dál. Zajímá tě, co jsem zjistil?" Zarazil ho gestem ruky, když se nadechoval k odpovědi. „Napsal jsem madame Pinceové do Bradavic," pokračoval a sledoval, jak otcova bledá pokožka dostává nazelenalý nádech, „a ta mi dnes poslala jednoznačnou odpověď na moji otázku. Nikdo se jménem Walsch v Bradavicích v posledních stech letech nestudoval, neučil, neměl tam konzultační hodiny a ani se nezapsal jako návštěva." Obrátil do sebe zbytek nápoje, odložil sklenici na parapet a překřížil ruce na hrudi. „Takže kápni božskou, tati."

V první chvíli pocítil nad svým synem neuvěřitelnou hrdost, neboť si, ačkoliv se značným zpožděním, dokázal zjistit informace, které mu potvrdily jeho domněnku. V dalším okamžiku cítil, jak se jeho srdce obaluje ledovou pěstí, která jej měla brzy rozdrtit na prach. Napil se, než odpověděl. „Chtěli jsme pro vás to nejlepší," řekl tak tiše, že si nebyl jist, zda to opravdu vyslovil, ale zřejmě ano, neboť se Harry naježil.

„Nejlepší?" vyplivl ostře. „Nejlepší? Kdo vám dal právo posuzovat, co je pro koho dobrý a co ne?" Frustrovaně si zajel do rozpuštěných vlasů.

„Je mi to líto, Harry," přiznal Severus tiše a sklopil pohled na láhev, již měl postavenou na knize, co stále spočívala na jeho klíně. „Byla to chyba, ale tehdy –"

„Líto?" vyštěkl nahněvaně a cítil, jak mu hoří tváře. „Tak tobě je to líto? To sis, sakra, neuvědomoval, co to se mnou udělá?" Rozčileně pochodoval a absolutně ignoroval veškeré otcovy pokusy o promluvu. „Čí to byl nápad? Ne, neříkej mi to, myslím, že odpověď už znám." Vytáhl hůlku z kapsy. „Accio pergamen a tužka." Na jeho pokyn k němu vzduchem přiletěly požadované věci a dalším kouzlem je odlevitoval na otcův klín. „Napiš mi adresu, zjistím si to sám."

„Harry, vyslechni mě, prosím –" požádal ho naléhavě a odložil láhev na zem, aby mohl váhavě napsat požadované místo Luciusova pobytu.

„Nechci nic slyšet!" vykřikl a zaťal si nehty do dlaní. „Já jsem ti věřil!"

„Jednou to snad pochopíš," vyřkl svou naději, na což chlapec zareagoval odfrknutím, a dopsal poslední písmenko. Natáhl třesoucí se ruku s pergamenem. „Jsi si jistý?"

„Ještě nikdy jsem si nebyl jistější," zavrčel a přivolal si k sobě popsaný pergamen, jenž pečlivě složil a uložil do kapsy kalhot. „Nevím, jestli si vůbec můžu dovolit doufat, že bys pro mě něco udělal, ale ocenil bych, kdybys ho neinformoval," utrousil kousavým hlasem. „Nechám ale na tobě, jestli to chceš říct Dracovi ty anebo to necháš na Luciusovi. Určitě bude celej blahem bez sebe, že jste nám lhali v takovýhle věci." Seslal na něj poslední pohrdavý pohled, když procházel okolo ke dveřím a hlas se mu zlomil. „Nechápu, jak jsi mi to mohl udělat," zašeptal zničeně.

Severus urychleně vstal, snaže se ho zarazit, ale Harry k němu vyslal odmítavé gesto rukou a zmizel. Zničeně se svalil na křeslo s whiskou, na jejíž dno se podíval velmi rychle poté, co syn odešel.