Harry netrpělivě rozlepil obálku s bradavickým erbem na zadní straně ihned poté, co mohutnou sovu vpustil do pokoje hotelového pokoje, ve kterém se poslední týden zdržoval.

Ve chvíli, kdy za sebou zavřel dveře salónku, kde zanechal plačícího Draca, z něj spadlo jakési závaží. Přemýšlel o tom, když se bezcílně potuloval po mudlovském Londýně. Dracova nevěra ho zabolela hluboko, přesto z toho nebyl tak zklamaný, jak by nejspíš měl být. Bylo to však dalším pomyslným hřebíčkem do rakve jejich vztahu. Uvědomoval si, že na tom má svůj podíl viny a nemohl říct, že by Draca alespoň částečně nechápal, přesto mu to nedokázal jen tak odpustit. Rozhodně ne hned a možná nikdy. V hloubi duše jej užírala neodbytná myšlenka, že pokud takto problém řešil jednou, navíc s mužem, jenž býval jeho milenec, udělá to znovu. Nemyslel si, že by to trvalo déle, věřil tomu, že do té doby jeho přítel neuklouzl, přesto to udělal.

Domů jít nechtěl, netoužil spočinout pod otcovým pátravým pohledem, proto se dlouho do noci procházel po nábřeží Temže, sledoval osvětlený Westminsterský palác a se smutným úsměvem si připomněl, kterak se tu procházel s Luciusem. Chyběl mu tak moc, že spolu s Dracovou zradou měl na malou chvilku chuť proklít celý rod Malfoyů ještě pět generací zpětně. Nakonec se pouze přemístil před jeden z méně známých kouzelnických hotelů na okraji města a pronajal si pokoj na dva týdny. Po té době už by měl být otec v Bradavicích a v jejich domě bude prázdno, poté se hodlal přesunout tam.

S Dracem si v průběhu toho týdne vyměnili několik zdvořilých zpráv, pečlivě se vyhýbajíce choulostivého tématu - Draco se ho bál načnout a Harry jej nechtěl řešit písemně, avšak zatím se ještě necítil na to, aby ho znovu spatřil. Navíc potřeboval dořešit ještě jinou záležitost, která, jak se zdálo, nebude tak jednoduchá, jak si naivně myslel, když se za Ronem zastavoval v práci po návratu ze služební cesty.

Během posledního týdne za ním byl ještě jednou, kde zůstal v šoku nevěřícně sedět, když mu neméně šokovaný kamarád sděloval důvěrné informace o rok starém případu. Ihned poté, co se od něj vrátil do hotelu, napsal dopis madame Pinceové do Bradavic, doufaje, že stejně jako každý rok zůstala ve škole a dohlížela na své milované knihy. Potřeboval se ujistit v jedné podrobnosti, kterou by mu mohla sdělit ona, neboť měla přístup ke všem informacím za posledních sto let. Starší data byla pečlivě uschována v trezoru kouzelnické banky a bylo potřeba povolení Brumbála, aby se k nim mohla dostat, ale nepotřeboval zabíhat do tak dávné historie. Stačilo mu zhruba posledních třicet pět let a s potěšením sovičce odvazoval její odpověď tři dny po jeho odeslaném dopisu.

Ruce se mu roztřásly, když si po páté četl její jednoznačnou odpověď a srdce se mu nekontrolovaně rozbušilo. Měl dojem, že zřejmě omdlí a jako ve snách došel do koupelny, kde si opláchl sinalý obličej ledovou vodou a zahleděl se na svůj odraz v zrcadle. Zdálo se mu, že se nemůže poznat. Kdy mu tak propadly tváře? Za poslední rok ztratil část své váhy, ale neměl pocit, že by jí bylo až tolik. Tvář měl popelavě šedou a rysy se mu zostřily, naproti tomu oči zmatněly a okolo nich se mu utvořily vrásky hlubší, než byly ty, co měl od smíchu. Jako kdyby na něho hleděl někdo mnohem starší než dvacetiletý mladý muž. A věděl, že než dnešní den skončí, bude si připadat starší ještě o další spoustu let.

Nechal sově otevřené okno, aby se mohla vydat s krátkým poděkováním zpět, až se občerství vodou a ptačími mlsky, zhluboka se nadechl a ihned, co vyšel před hotel, se přemístil na zápraží svého rodného domu, roztřeseně sahaje po klice dříve, než by mohl ztratit odvahu. Jak doufal, otce našel sedět v obýváku začteného do jakési knihy. Tiše pozdravil a zamířil rovnou ke skříňce, kde byla postavena láhev whisky a skleničky. Jednu si nalil a přistoupil k oknu, hledě ven, aniž by vnímal, co přes zamlžené oči vidí.

„Děje se něco, Harry?" zeptal se opatrně Severus, cítě, že dnešní návštěva bude něčím mimořádná, ačkoliv nevěděl proč. Nemusel být však nitrozpytec k tomu, aby si všiml, jak ze syna tryská napětí každým gestem. Navíc se ještě nestalo, aby si Harry nalil alkohol sotva po pozdravu.

„Tati," oslovil ho, aniž by se na něj ohlédl a na jeden nádech vypil obsah sklenice, „nad něčím jsem přemejšlel."

„Ano? A nad čím?" Aniž by chápal proč, jeho žaludek se stáhl nervozitou a nasucho polkl.

Položil sklenici na parapet a silně jej stiskl v prstech, dodávaje si tak dojem větší stability. „Co myslíš, jak by Lucius vypadal s krátkejma hnědejma vlasama?"